Modrý Pavouček

Byla tady poslední šance podívat se tento rok na chalupu ve Svratce. Pak se vše zazimuje a dá se zase až na jaře. Navíc všude řádí covid a každá příležitost jak vypadnout někam ven je třeba využít. Myslím, že jsme trefili ten správný čas, kdy mají stromy nejhezčí barvy. Když do toho ještě zasvítí sluníčko, je to nádhera. Podzim jsem měl vždy ze všech období nejraději a tyhle slunečné žlutooranžové dny jsou to nejlepší co v přírodě znám. Jeden den svítilo sluníčko a s dětmi jsme objeli kolečko kolem Devíti skal, pod kterými je těch žlutých stromů nejvíce. Taky jsme začali v lese stavět úplně nový domeček. Tentokrát na lepším místě a poctivě. Z Matýska už je velký pomocník, sekerou a mačetou se ohání jak zkušený zálesák. Během chvilky zvládne přesekat i patnácti centimetrový kmen. Je po mně. A protože mám rád i ponuro a mlhavo, vyrazil jsem v pondělí, kdy se nikomu ven nechtělo, na kolo sám. Mrholilo, byla zima a mlha, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Objel jsem kolečko po skalkách v okolí a krásně jsem si to užil.

Na chalupě ve Svratce právě proběhla pečlivě naplánovaná akce. Ve čtvrtek tam kromě nás dorazila kompletní Třinecká část rodiny. Spolu jsme strávili čtyři krásné dny a myslím, že všichni si to pěkně užili. V pátek to vypadalo na déšť a tak jsme toho využili a vydali se do legendární Čertoviny. Tentokrát tam kromě dobrého jídla a pekelně krásného interiéru postavili i skákací hrady a děti nevěděly co dříve. Během dne se počasí spravilo a vydrželo do druhého dne. Vypravili jsme se na kolo, celá banda osmi cyklistů. Původně jsme chtěli do hospůdky za mostem v Křižánkách, ale zastavila jakási slavnost u kostelíka. Byla tam spousta stánků, jídla, živá muzika a dětské hřiště. Do hospůdky jsme pak sjeli, ale jen co jsme vešli, už jsme zase odcházeli. Zdražili tam nad rozumnou míru - komu by chutnal smažený sýr za 219 korun?. Naštěstí víme o Berušce na horním Svrateckém náměstí. Přejeli jsme tam a dobře jsme udělali. V neděli jsme šli z Karlštejna na Zkamenělý zámek. Zámeček je krásně opravený, může se do dvora a je tam dokonce restaurace, která má otevřeno každý den. Grygovi museli odjet už v neděli, ale my jsme společně s mamkou, taťkou a Sofi zůstali až do pondělka. Vyšlo to krásně, děti si spolu hrály, co víc si může unavený rodič přát. Dokonce jsme si s Maky vyjeli sami na kolech, neuvěřitelné, po tolika letech.

Den po Pálavské výpravě přejíždíme do Svratky. Pod Drátníkem jsme objevili super hospůdku, jmenuje se U Kolouška a vaří tam samé dobroty. Po tom co jsme zavrhli Bukáčka, je fajn mít náhradníka. V neděli jsem klukům dělal kyvadlovou dopravu na signgle trailech - vysadil jsem kluky u lesa nad Vlachovicemi, sjel autem dolů, nabral je i s kolama a zase nahoru. Takhle několikrát dokola. Všem se to líbílo, akorát Mára trošku prskal, protože se do auta nevlezl a šlapal to vždy i nahoru.

Konečně začínáme žít. Máme za sebou letosšní první víkend ve Svratce. Přidala se Káma, Prokop a Grétka. Sobota patřila dobývání Rybenských perničků. Děti si pěkně hrály pod skálou a dospěláci se snažili natáhnout alespoň jednu cestu. Kombinace mokrých mechů a strachu ale udělala své. Nic jsme nevylezli. V neděli jsme si ale na Drátníku náladu spravili. Cesta Rorejs stála za to. Teď už s dětma zvládáme nejen chodit, ale i lézt. Nádhera.

První prodloužený víkend ve Svratce. Poprvé po dlouhé době jsme s Maky lezli na skále. První cestou byl Mechař a byli jsme trošku vyhukaní po tom co se tady před pár lety Jobrovi stalo. Dobré to bylo.

Vezl jsem v sobotu nějaké věci na chalupu do Svratky. Vzal jsem si tenisky a před obědem jsem si narychlo proběhl pár míst co mám rád - kolem rybníka v Milovech na Blatiny, pak na Drátník, kde zrovna probíhala Lokálkovská horoškola (Zobana jsem slyšel už z dálky) a na Malinskou skálu. Drátník jsem vzal po hřebínku a docela jsem se potrápil - fučel silný vítr a jak už teď moc nelezu, tak to nešlo jako dříve, kdy jsem to v klidu přelezl i v pohorách.

Vzali jsme s Market mé rodiče na místa, která máme rádi. V sobotu zasněžený a zamlžený Drátník, v neděli slunečný Kras.

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Po nekonečném domlouvání akce “Víkendová Vysočina” vyrážíme s Arnym jen ve dvou směr Drátník. Vzduch i skála byly promrzlé, ale zato foukal silný vítr a tak se nám lezlo dobře. Přelezli jsme všechny klasiky a já se jako obvykle zamotal v Sokolí spáře.

V sobotu jsme s Jituš a Tomem lezli na Vysočce samé “krásné” cesty - Sokolí spára, Pekelník, Mahulena, Švec … V Neděli jsme pokračovali v Krasu se zdravým jádrem Schyzorgu (Mára šéf a členové výpravy - Tonda, já a strašidítko Bukač - postrach holčiček)