Modrý Pavouček

Po dlouhém Covidovém marodění bylo na čase něco podniknout. Na horách mělo sněžit, tak aspoň takhle na Tišnovsko. Objevil jsem pár nových míst, na kterých jsem ještě nikdy nebyl, nad Nelepečí je to moc pěkné. Potěšili mě dva stařící v autě, kteří u Falcovského mlýna zastavili a po dlouhém boji s okýnkem, které nemohli otevřít, mi nabídli svezení do Tišnova. V jedné roklince jsem si na ohní uvařil kafe a byl jsem spokojený.

Ráno jsem přejel ze Staroměstska do Brna a hned jsme vyrazili na výpravu do neznámých končin. Z Nelepeče, kde jsme zaparkovali auto, jsme na kolech po náhorních planinách dojeli k rybníku U Myslivny. Svítilo sluníčko, bylo teplo a všude byly křížky. Pěkný kraj. Od rybníka začal pětihvězdičkový sjezd do Dolních Louček, který vede krásným, úplně opuštěným, sedm kilometrů dlouhým údolím říčky Blahoňůvky a Libochovky. V podzimních barvách to bylo za odměnu.

V poslední době pročítám hodně článků a reportů od lidí, kteří jsou schopni urazit vlastními silami, tedy pěšky nebo na kole, obrovské vzdálenosti. Láká mě to hodně a tiše jim závidím. Něco malého taky chystám, ale ještě to musí chvilku počkat. Ale napadlo mě, že bych mohl zkusit, kolik toho za jeden den ujedu na kole za předpokladu, že nebudu spěchat, pojedu pomalu, s nikým nebudu závodit a místo SPDček si vezmu obyčejné tenisky.

Deštivý víkend nás neodradil od další výpravy na Tišnovsko. Tentokrát s námi šla Káma, Grétka a Prokop. Navázali jsme na naši předchozí trasu a vydali se údolím Libochovky z Řikonína do Dolních Louček. Logisticky jsme to udělali úplně stejně jako minule - auto jsme nechali na nádraží, popojeli jednu zastávku vlakem a zpět k autu došli pěšky. Kámě patří dík za parádní místo se srubem a ohništěm, kam nás cestou zavedla.

Víkend strávený ve vzácné společnosti. Po dlouhé době jsme vyrazili ven s Kámou a jejími caparty (i Vagoš se v neděli přidal). V sobotu jsme jeli na kolech z Předklášteří do Dolních Louček. Každý na svém kole, žádné sedačky a vozíky. V Loučkách krásně opravili venkovní posezení, ideální místo pro zastávku s dětmi. Na neděli naplánovala Káma výlet kolem Mokré. Jeskyni Pekárna viděla naše část rodiny poprvé, vzali jsme čelovky a děcka lítaly ve tmě jak čertíci v pekle.

Motivací pro nedělní výlet bylo několik. Chtěl jsem po dlouhých letech zkusit ujet více než sto kiláků. Chtěl jsem vyzkoušet část bikepackingového výbavení, abych věděl co mě čeká na výpravách se spaním. Chtěl jsem pořádně zatížit bolavý kotník, abych věděl, že se s ním dá počítat na delší cykovýlety (abych si nedělal plané naděje). No a samozřejmě jsem si chtěl užít trošku divoké krajiny, ticha, klidu a hvízdání větru v uších.

Po dlouhé době výprava na kole. V sobotu ráno jsem si naplánoval kolečko, nahrál ho do GPSky, hodil do batohu petku s vodou, dva banány a hurá ven. Cestou na Pernštejn jsem nesl kolo na zádech, brodil se po kolena vodou, bloudil po loukách, ale plán jsem dodržel. Ale uznávám, že mě to tentokrát psychicky zmohlo. Od Nedvědic už se mi vůbec nechtělo šlapat. Domů jsem ale dojet musel. Krajinu na východ od Doubravníku mám z dřívějších výprav zafixovanou jako cyklistickou smrt - pořád do kopce a z kopce, žádné odpočinkové úseky.

Sobotní výlet s Matesem byl akční. V Loučkách na nádraží jsme zjistili, že jsme doma zapomněli fusak pro Matýska, tak jsme ho zabalili do bundy. Následoval pochod po žluté značce až do Níhova. Cestou jsme absolvovali několik náročnějších pasáží, ale ten nový vozík zvládá opravdu všechno. V Katově jsme zjistili, že máme spoustu času a hledali jsme hospůdku. Ujal se nás pán pracující na zahrádce a šel s námi do místní čtyřky, kde prý stačí zazvonit a někdo otevře.

Po dlouhé době jsem vyrazil na kole do neznámých míst. Dopoledne jsme kroužili s kočárem kolem Vranova a z Brna jsem vyjížděl až po čtvrté. Pivo a koláč na Šmelcovně vystřídaly depresivní brody v korytě Bílého potoka (netrefil jsem značku). Pak dlouhé bloudění kolem Svatoslavi se šťastným sjezdem do Dolních Louček (zapomněl jsem mapu). Se západem slunce a s kolem na rameni jsem přeťapkal po červené z Březiny do Bítýšky. Na přehradě druhé pivo a se setměním návrat domů.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul).