Modrý Pavouček

Jednu noc a den jsme strávili nedaleko Warszavy, v národním parku Kampinoski. Spali jsme v kempu “Julinek” a byl to asi nedivnější kemp celé naší cesty. Byl hodně drahý, prostor pro parkování byl napůl hřištěm, do sprch bylo daleko. Na kola jsme se vydali napůl po cyklostezce a napůl náhodně podle mapy. Získali jsme bolestivnou zkušenost - po písku se jezdit nedá. A proto jsme si zapsali za uši, že v Polsku není radno jezdit po lesích mimo cyklostezky. Zvládli jsme to, Adélka statečně (po pádu) dobojovala písečné peklo až k autu. Za odměnu se jelo do Mc Donaldu.

První část naší velké výpravy do Polska. První noc jsme přespali v Třinci. V Polsku jsme zamířili na západ ke Krakowu. Ve městě Weliczka jsou zpřístupněné obrovské solné doly. Na začátek prohlídky jsme museli dlouho čekat, ale i to bylo štěstí. o prohlídky je takový zájem, že bylo vše vyprodané a podařilo se nám koupit poslední čtyři lístky na prohlídku v angličtině. Doly byly úžasné. Prohlídka je hodně dlouhá, celkem solidní turistika. Naštěstí se jde pořád dolů, na konci je výtah. Celou trasu jsme řešili jak se dostaneme nahoru. Jít to pěšky, tak by to pro spoustu lidí mohl být velký problém. Spali jsme kousek za městem na lesním parkovišti. Druhý den jsme přejeli do Ojcowského parku, ubytovali se v krásném kempu “Kluczwody” a na večer zajeli si na kolech do Zabierzowa vykoupat se v zatopeném lomu (je tam zákaz, ale jak nám vysvětlil přátelský domorodec, zákaz se dodržovat nemusí). Třetí den jsme si projeli a prošli Ojcowski park. Je podobný našemu Krasu. Pirohy byly moc dobré.

V neskutečném vedru jsme s Horizontem odehráli vystoupení na festivalu v Sedleci, který pořádá naše kamarádka Pomněnka. Předcházel tomu dlouhý noční jam a malá vyjížďka na kole. Bylo fajn, že se ukázal Peťa Novák, který dorazil s rodinkou z dalekého severu.

Jel jsem vyzvednout Matýska z tábora a zpříjemnil jsem si to nocí v autě a dvěma výpravami na kole. První jsem jel v pondělí večer kolem Vírské přehrady. Neznámou krajinou, po krásných cestách. Užil jsem si to velice. K autu jsem dojel až potmě kolem desáté. Byla hvězdnatá noc, svítil měsíc, připomněl jsem si jak je to parádní jezdit potmě. Tedy až na zimu dole u Víru, myslel jsem, že zmrznu. V noci bylo jen osm stupňů. Druhý den už jen rychlá projížďka do Jimramova, abych stihl v jedenáct Matýska vyzvednout. Shledání bylo fajn, už jsme se doma na Matyho těšili.

Rád jsem přijal pozvání na “Džem na Ranči”, který pořádá na své zahradě Karel Začal. Úžasný muzikant a stavitel dober. Na jeho nástroje hraje snad celá Evropa (já taky). Jeli jsme všichni kdo byli doma - já, Adélka a Maky. První noc jsme spali na sedle “Prameny Opavy”. Sliboval jsem holkám tichou a chladnou noc (utíkali jsme z Brna před vedrem), ale nekonalo se ani jedno. Celou noc přes sedlo někdo jezdil, z údolí se nesla hudba, bylo vedro. Od šesti ráno se na sedle hemžili poláci a vyráželi na houby. V sobotu jsme se jeli projet na kole. Krásným údolím Černé Opavy jsme nastoupali na Rejvíz. Odpoledne jsme přejeli do Zlatých hor na festival. Hrálo se až do tmy. Je neuvěřitelné, jak jsou jejich rodiny obrovské a propojené. Na noc jsme jeli na další místo, které jsem měl nachystané. Muselo se na něj autem před brod. Makrét brblala, že tam ráno zase bude “živo”, ale černé obavy se nesplnily. Bylo ticho, zima, krásně jsme se vyspali. V neděli jsme už Adélku na kolo nepřemluvili a protože byl další tropický den, skončilo to typickým mixem - holky bazén, já kolo. Vybrali jsme akva centrum v Olomouci. Já vyrazil na kolo směr Litovel a Mohlenilce. Dost mě to zmohlo, 62km za dvě a půl hodinky, teplota před třicet stupňů. Už ať jsou ta vedra zase pryč.

Víkendová výprava do Čech spojená s koncertem na zřícenině Orlík. Jeli jsme bez Matyho, který zůstal zbaběle doma u počítače. Zrovna u nás byla mamka s taťkou, tak mu to vyšlo, lumpovi. V pátek večer jsme přejeli do Svratky, všude bylo plno mlhy. S Adékou jsme na noc přejeli pod Devět skal a spali jsme na našem oblíbeném parkovišti. Ubylo tam stromů, škoda. V sobotu jsme jeli do Havlíčkova brodu, kde jsme s Horizontem zahráli na narozeninové oslavě. Na ohni se tam peklo prase a brambory a byla to dobrůtka. Pak jsme přejeli k Humpolci na zříceninu hradu Orlík. Čekání na čas Horizontu bylo nekonečné, hlavně díky kapele ŠouflŠou, která ne a ne skončit. Hráli jsme pozdě v noci. Tentokrát se mnou byly věrné fanynky - Markét s Adélkou. Spali jsme na parkovišti pod hradem. Na neděli hlásili tropické vedro, tak jsme se krátce prošli po Humpolci a zamířili k vodě. Holky vybraly koupaliště v Třebíči. Po úvodním stresu s parkováním, kdy se prostor kolem koupaliště nebezpečně uzavíral, jsme vše zvládli a až do večera jsme zevlovali u vody.

Poslední den na cestách. Cestou do Brna jsem si udělal zastávku v Ralsku a Kutné hoře. Ralsko vypadalo zajímavě pro ježdění na kole, ale jsem docela rád, že jsem si ho projel sám. Zase taková paráda to není. Jediné co se mi líbilo bylo bývalé vojenské letiště Hradčany, které je volně přístupné. Kutná hora mě okouzlila mnohem více. Je to místo, stejně jako Český Krumlov, kam se musím vrátit a nechat si na prohlídku více času. Stará část města, úzké uličky, průchody, muzea, chrámy, to já můžu. Chrám sv. Barbory je něco neskutečného.

Dnes kratší, ale i tak krásný, výjezd do další neznámé části Krušných hor. Jel jsem z Kaleku, ve kterém stojí krásný bílý kostelík. Na jídlo jsem se stavil na Lesnou. Pořád tam skvěle vaří a pořád tam mají neuvěřitelně nízké ceny. Když jsem sjížděl z Malého háje dolů k Hoře Sv. Kateřiny, vzpomínal jsem na Maky a děti. Před pár lety jsme tady dělali pěší výpravu a zažili spoustu zajímavého. Vesnička Kalek má své kouzlo, čas tam běží pomaleji. Je dobře, že se ještě dají najít taková místa.

Oblast Krušných hor, na kterou jsem se dlouho těšil. Konečně jsem se podíval na Měděnec, který mám celý život jako obraz z titulků seriálu Třicet případů majora Zemana. Obce v této části hor, Měděnec, Výsluní, Hora Sv. Šebestiána jsou svým způsobem zvláštní, domy a ulice tvoří pravoúhlou síť. Část trasy vedla i po Německé straně. Mají to tam pěkné, ale kouzlo je pryč. Ty staré domy a ruiny k Sudetské krajině prostě patří. V podvečer jsem se zašel podívat na Königsmühle. Je to stará vesnice, kterou lidé, asi díky velké odloučenosti, nezvládli zničit a vyrabovat. O to co zbylo, se starají dobrovolníci. V jedné zachovalé a opravené světnici jsou i kamna, stoly, lavice, jídlo. Místo má úžasnou náladu. Byl jsem tam úplně sám se západem slunce. Kéž by se dařilo místo zachovat. Spal jsem přímo na louce pod Měděncem. Užil jsem si to velice.

Do Krušných hor jsem přijel večer. Neuvěřitelnou náhodou jsem zajel k věznici Vykmanov a zaparkoval u takzvané Věže smrti, ve které kdysi muklové drtili uranovou rudu před odvozem daleko na východ. Chtěl jsem se tam jednou podívat, ale tohle bylo naprosto neplánované. Fakt zvláštní náhoda. Zaparkoval jsem v lesích nad Jáchymovem, na místě, které jsem objevil minulý rok. Do západu slunce zbývaly dvě hodiny, tak jsem narychlo vyrazil najít starou kompresorovou stanici, která zásobovala okolní pracovní tábory vzduchem. Stanice stojí zarostlá v lese, ale kdysi to muselo být obrovské, následující popis jsem si musel schovat: