Modrý Pavouček

Tři dny s Matýsekem v Polsku. Holky nám daly opoušťák, tak jsme toho náležitě využili. První den jsme si projeli trail na vrchol Jagodna, který jsme už kdysi jednou jeli a líbil se nám. Spali jsme, spolu s dalšími tuláky, hluboko v lesích Gor Bystrzyckich. Druhý den jsme přejeli do Sovích hor. Zaparkovali jsme v městečku Bardo a jeli traily nad ním. Bylo to hodně do kopce, moc se nám to nelíbilo. Odskočili jsme si do Klodzka do KFC a pak už hurá na další trail v Sovích horách. Serbrna Gora je horská pevnost, která je traily doslova obklíčená. Ale ani tady se nám traily nelíbily, obrovské převýšení a dost těžký terén. Ale pevnost byla zajímavá, škoda že nebylo na prohlídku více času. Na noc jsme přejeli do Stolových hor. Chvíli jsme hledali vhodné místo, ale našlo se. Spali jsme vysoko na hřebeni, těsně před hranicí parku. Třetí den jsme jeli pohodovou vyjížďku po Stolových horách, žádné velké kopce, krásné cyklostezky i krajina. Tím jsme si spravili náladu. Krása. Sem se musíme vrátit.

Tři dny a tři noci v Česko-polském pohraničí. Dny jsem trávil na kole v zapadlých koutech Českých a Polských Sudet, večery na hudební dílně, kterou ve Zlatých horách pořádá Ondra Kozák a noci v dodávce na odlehlých místech, na kterých je ticho, svítí hvězdy a ráno je vidět daleko do krajiny. Na kole jsem se podíval na spoutsty míst, o kterých jsem jen četl a bylo to úžasné zapomenout na chvíli na ten normální městský život.

Nutně jsem potřeboval z města a k tomu ještě úplně vypnout hlavu. Měl jsem za sebou extra náročný týden v práci, doma i s muzikou. V pátek jsme s Horizontem odehráli koncert v Hustopečích, v sobotu ráno jsem nabalil dodávku a kolem poledne jsem už šlapal na kole na náhorní plošinu Nízkého Jeseníku. Je to krásný kraj, bez lidí, trošku zapomenutý, se spoustou starých domů, s nekonečnými výhledy a mnoha památkami na bývalé obyvatele. Ano, jsme v kraji, který patří do Sudet. Celou sobotu foukal silný vítr, který mi sebral spousty sil. Večer jsem byl dost unavený. Druhý den jsem jel lehčí trasu dole v údolí řeky Moravy.

Jarní víkend v Jeseníkách. Lyžování možná nehlepší za poslední dvě zimy. Prázdné vleky, prázdné sjezdovky, varhánky od rolby vydržely na některých místech až do odpoledního konce lyžování. Sníh byl úplně jako jarní firny v tatranských žlabech. Vůbec jsem nepochopil proč už lidé přestali lyžovat. Taková nádhera. Tím líp pro nás. Nemohli jsme se toho nasytit. Jezdili jsme až do posledních sil. Spali jsme dvě noci venku v autě, byla to první akce s dodávkou tento rok. Bylo to kouzelné spát v černočerné tmě, mít nad hlavou hvězdy, v autě teplo, ráno snídat a koukat do lesa. Kromě sjezdovek jsme se podívali do Jeseníku, Horního údolí, na Rejvíz, do Bruntálu.

Jako každý rok se do malé sudetské vesničky, téměř na Polských hranicích, sjela banda bluegrassových muzikantů z celého Československa. Snažím se nevynechat jediný ročník a jsem vděčný Rohlíkovi a spol., že mě vždy přizvou. Tentokrát jsme tam chtěli po letech zahrát, ale úplně nám to nevyšlo. Dávám si závazek dostat tam příští rok Svaťa Kotas band. Kromě hraní jsme se poflakovali po kopcích kolem a na sobotní večerní koncert dorazil Peťa Frenc s Adélkou i Ladin z Boženky. Krásně to vše vyšlo.

Víkend s kapelou v České Kanadě. Úžasní lidé tam na samotě pořádají malý soukromý festival, kam pozvou pár kapel a publikum tvoří jen rodiny a několik místňáků. Spalo se venku, celý den hořel oheň, hrálo se v obrovské stodole, byl to pro mně velký zážitek. Kromě nás hráli i Popojedem a Early Times, takže všude bylo plní kámošů z Brna a okolí. Hrávalo se dlouho do noci. Oba dny bylo krásně a ve volných chvílích jsem se proháněl na kole po okolní krásné krajině. Nedělní dlouhá vyjížďka po České kanadě mě celkem potrápila. Na vině bude ta neprospaná nedělní noc a zbytky alkoholu v krvi. Ve Slavonicích se mi po místní tortile udělalo špatně a dostat se těch čtyřicet kilometrů zpátky k autu bylo nic moc.

Poslední dva dny v Polsku patřily Sudetským horám. Do Sovích hor jsme se chystali už dlouho a ležely přímo na trase od moře. Našli jsme si pěkný kemp v městečku Gluszyca. Dětem už se na kola nechtělo, tak jsme na večer s Markét vyrazili na rychlou akci do přilehlých dolin. Nakonec z toho bylo docela pěkné stoupání až na hřeben. Tam jsme objevili krásnou chatu (Andrezejowka) s malým horským kempem. Tip na příště. Ráno jsme popojeli pár kilometrů k podzemnímu městu Osowka, které bylo součástí projektu Riese. Prohlídka byla hodně upovídaná, ale mně se líbila. Podobných podzemních památek je tady v okolí více. A abychom nebyli doma moc brzy, stavili jsme se ještě v Bludných skalách, které patří do oblasti Stolových hor. Lidí hodně, evidentně se jedná ho velké turistické lákadlo. Příště koukneme jinam, podle mapy je ve Stolových horách spousta jiných, zajímavých, a méně zalidněných, oblastí. Cestou do Brna náše Polské putování skončilo. Dobré to bylo.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.