Modrý Pavouček

Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.

Docela vhod mi přišel “Health day”, tedy den volna pro zdraví, který jsme dostali v práci. Sbalil jsem kolo, vaření a spaní, a vyrazil odpoledne směr Jeseníky. Za hodinu a půl jsem se všemi věcmi vyšlapal na horní nádrž Dlouhých strání. Tuhle část Jeseníků mám nejraději. Znám tam skoro každou cestu, hřebínek, vrcholek, potok … a vím o několika místech na spaní v suchu. A protože se o Rychleb hnal déšť a bouřka, sjel jsem do chatičky nedaleko nádrže. Pršet začalo přesně na čas - stihl jsem si na ohni ohřát vodu na čaj. Spalo se krásně. Měl jsem zimní peřový spacák, abych se zase celou noc neklepal zimou. Druhý den jsem vstal s prvními paprsky, uvařil snídani a někdy před šestou vyrazil dolů. Je to asi 14 kilometrů z kopce a tak jsem na sebe navlíkl úplně všechno včetně zimní peřovky, rukavic a čepice. I tak mi bylo zima. Do auta jsem hodil věci na spaní a vydal se opět nahoru. Objel jsem hřeben přes Ztracené kameny a přes Alfrédku a Karlov jsem dojel do Malé Morávky. Nechtělo se mi zpátky nahoru, ale musel jsem přes hřeben k autu. A když už nahoru, tak úplně. Za dvě hodiny jsem otáčel kolo na vrcholku Praděda a frčelo dolů směr Švýcárna. Tam jsem si dal polívku, kterou jsem nechtěl (dostal jsem dršťkovkou místo kulajdy). No bylo to krásné. Sluníčko, bezvětří, žádní lidé. Je to fajn, projet si za pár hodin půlku Jeseníků.

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to. Rychleby mají velké kouzlo, pohybovat se v noci v lese za naprosté tmy, daleko od lidí, v Sudetech, to mě nikdy neomrzí.

O víkendu jsme poprvé tuto zimu vyrazili za sněhem do Jeseníků. Dobrých patnáct cenťáků v Brně vzbuzovalo velká očekávání. Jeseníky jsou vysoké kopce, tam bude sněhu, nejméně půl metru. V pátek večer jsme dorazili do Koutů. Usoudili jsme, že tato zima ja zmatená. Od kdy je v Brně více sněhu než v Jeseníkách. V sobotu jsme v zimním počasí bez sněhu vylezli po betonu, trávě, kamenech a stromcích k horní nádrži vedle Mravenečníku.

Nijak zvlášť pestrá trasa - prostě nahoru, dolů, nahoru dolů, pořád dokola.

Půl desáté v pátek večer. Vystupuji z auta do šílené chumelenice na přehradní křižovatce u mostu. Ostatní jednou spát do penzionu “Milouš”. Než se stačím přezout, převléct a přebalit bágl, mám polovinu věcí mokrou. To zas bude noc. Ťapkám v čerstvém prašanu směr Stráně. V tomhle počasí mě napadá spaní jednině v seníku pod Divokým dolem. Za necelé dvě hoďky jsem tam. Krásné místo na spaní … teda až na tu mrtvou srnku. Záhrab a klasický polospánek v mokrých věcech.