Modrý Pavouček

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]

Stýskalo se mi po pořádných horách. Na lyže už se nikomu nechtělo, na lezení je ještě brzo … v poslední době mě horské akce nějak míjejí. A tak jsem sbalil bágl a jel pomoct Viktorovi s vynášením na chatu pod Rysy. Tatry jsou teď liduprázdné, chodníky zatím zavřené a počasí, které tam minulý týden panovalo, zřejmě odradilo i těch pár odvážlivců, kteří si chtěli hory užít ještě před sezónou. Mlha, déšť, sníh, vítr, ticho a samota.

Na to, že hlásili na celý víkend teplo a déšť, že jsem zapomněl rukavice, cepíny, náhradní pásy a nové pásy se nám podařilo nanýtovat naopak, se víkend celkem vydařil. V sobotu se šlo v bílé tmě do Dračího sedla a uskutečnil se pokus o dobytí Lúčného, ale … no, naštěstí s námi nic nespadlo. Tečka. Večer pak začalo pršet a skoro jsem záviděl těm, kteří odjížděli domů. Ale jak už to tak bývá, vše se nám mělo vrátit. V neděli jdeme na Rysy. Sluníčko se střídá s mlhou a je teplo jak v létě. Nikde nikdo. Prázdná dolina. Nobody. Sedíme před Viktorovou chatou a je tady zase ta bílá tma, ve které se člověk úplně ztratí, natož aby ještě lyžoval. Ale naštěstí jdeme dál. Pár metrů nad chatou se vynořujeme z moře a je to. Kdo nezná, těžko pochopí. Nepamatuji, že bych se kdy začátkem března opaloval v krátkém rukávu na vrcholu Rysů. Sjezd pod Váhu je úžasný. Zastavujeme u Viktora, který se mezitím objevil na chatě. Sedíme před vchodem, povídáme, sluníčko, pivo, nikde ani živáčka. Nikomu se nechce dolů.

Tentokrát pro mě Tatry znamenaly opravdu hodně. Něco takového jsem potřeboval jak sůl. Chvilku potrvá než mi to všechno dojde. Dík Janku. Novú, pravdivejšiu podobu nadobúdajú tvary skutočnosti pozorované s najvyšších vrcholov v novom, jasnejšom svetle javí sa nám podstata vecí tohoto sveta videná z perspektívy ticha a samoty. Zostať navždy na vrchole praje si naša najvnútornejšia myšlienka nemusieť nikdy sostúpiť pod uzavretú clonu prízemných oblakov neklesnúť, keď nemožeme už vyššie stúpať Rovnako márne ako odveká túžba nesmrteľnosti. Něco napsal i Janek.

Velikonoce jsem strávil u Viktora na chatě pod Rysy. Bylo to super potkat na takovém místě Vidláky, Milóše, Bonischovce, Ricardovce, Davida, Janka s gynekology, Viktora a další…

Letošní Tatry začaly neslavně. Zuzi trošku uklouzla a hned z toho byla velká akce. Naštěstí vše dobře dopadlo a potají už sleduje počasí a plánuje další tůry. Jak jsem si ověřil, tak lezení na Zlomiskovou vežu za neustávající chumelenice taky nemusí být úplně zadarmo. Po první malé lavince, která přijela žlábkem, ve kterém jsem lezl, přijela ještě větší a to už jsem psychicky nevydržel. Ustál jsem to jen tak tak šest metrů nad posledním jištěním a mazal co nejrychleji dolů. Musím se tam vrátit pro matroš. A chumelilo a chumelilo a chumelilo … Den před odjezdem jsme šli s Viktorem na chatu. Odhodlal jsem se na malou vynášku a dotáhl jsem mu nahoru plynovou bombu, krásný pocit. Dík Zobčovi za proražení stopy přes řetězy, tam by to byl jinak boj. S nováčkama jsme v bílé mlze dobyli vrchol Rysů - aspoň nějaký vrchol, když už jsme ti horolezci. A na závěr krásný sjezd z Ostrvy při zapadajícím sunci.

I přes nejistou předpověď vyrážíme v pátek před osmou do Tater. První noc spíme tradičně venku. Ve spacácích v mínus desíti popíjíme Magistra, koukáme na hvězdy a spřádáme plány na další den. V sobotu vyrážíme na Rysy. Všude v dolinách je nezvykle hodně lidí. Po nesmyslně rozšlapané stopě jsme za chvilku u Viktora na chatě pod Váhou. Krb, kytara, čaj a zelňačka v téměř dvou a půl tisících je něco neskutečného. V sedle Váhy zvažujeme variantu přes Českou dolinu a Železnou bránu, ale nakonec jdeme na vrchol Rysů. Na lyžích jsme dali Rysy téměř od vrcholu až na Popradské, dokonce i jeden malý skok v prahu s řetězy jsme přežili (hlavně já). Večer zakončujeme klasickým sjezdem po cestě na Štrbské, večeří ve Furkotce a nočním výstupem zpět na Popradské.

Po prvé jsem sjel Vysokou přímo z vrcholového sedýlka dolů na Dračí plesa a dál pak rovnou k chatě na Popradském plese.