Modrý Pavouček

Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.

Po pár letech jsem zase trošku pomohl lidem z Jeseníků a Rychleb s přípravou běžeckých závodů Zapomenuté hory. Bydlel jsem v Račím údolí, kousíček od Tančírny, a celé čtyři dny jsem běhal po horách se značením tras a kontrol. S výjimkou Vysokého hřbetu jsem si prošel všechna místa co mám v Rychlebech rád. Je fajn takhle vypadnout, odstřihnout se na pár dní od světa a strávit ten čas s partičkou lidí, která závod organizuje.