Modrý Pavouček

Vydal jsem se na poznávací výlet do nejbližšího okolí. Po Veslařské jezdím každý den, ale nikdy jsem nevěděl co je nahoře nad vilkami, hrádky a chemickou fakultou. Teď už to vím. Je tam nepočítaně zahrádek, kterýma se proplétají často slepé (bohužel) cesty a cestičky. Objevil jsem hned několik starých altánků v zarostlých zahradách, to by bylo místo pro naše focení a malování.

Když jsem nedávno dostal pozvání do bývalého vojenského objektu v Brně Slatině, neváhal jsem ani chvilku. Vypravil jsem se tam jednoho zimního slunečného odpoledne. Mohl jsem jít kam jsem chtěl, dostal jsem klíče od všech dveří a v opuštěném areálu jsem mohl strávit čtyři hodiny. Prošmejdil jsem to tam pěkně. Zdaleka jsem se ale nestihl podívat do všech budov. Škoda, že tam po armádě nezbylo více věcí. Na většině dveří ale zůstaly štítky s účelem místnosti a často i se jmény bývalých obyvatelů. Kromě jedné zdechliny králíka jsem nikde nikoho nepotkal. Nejvíce času jsem strávil v obrovské hlavní budově. Vešel jsem hlavním vchodem, chvíli jsem poslouchal, jestli nezaslechnu něco podezřelého a pak jsem se více než hodinu proplétal labyrintem průchodů, chodeb a schodišť, nahlížel do nekonečné řady místností a hledal přístup do dalších částí budovy. Chápu hlídače, který říkal, že se tady už jednou ztratil. Různé zvuky, které budova i procházející člověk vydává se v ozvěnách vracejí - někdy se mi zdálo, že nejsem úplně sám. V noci bych se sem dobrovolně neodvážil.

Jedním z míst, kde bych chtěl v Brně jednou bydlet je kopeček Ruský vrch v Komíně. Už jsme tam vybrali jeden starej domek - poznáte ho podle ptačích pírek na dveřích.

V sobotu jsem se po dlouhé době dostal do katedrály na Petrově. Strávili jsme tam jenom chvilku, ale stihl jsem zaregistrovat obrovské obrazy po stěnách a taky tichý a nekonečný prostor všude kolem. V neděli jsme se pro změnu podívali na Veveří a poprvé byla otevřená horní brána od kapličky. Ještě nikdy jsme nebyl na vnitřních nádvořích. Je škoda, že zrovna hrad zavírali a nestihli jsme prošmejdit všechna zákoutí, průchody a brány. I tak jsem si s sebou odnesl v hlavně několik obrazů. Všechny tyto relativně blízké věci teď vnímám mnohem intenzívněji než dříve. Je zajímavé sledovat cesty, kterýma se má duše ubírá když ji nikam netlačím a nechávám se jen vést.

Přišel deštivý víkend a s ním příležitost podívat se v klidu do města a okolí. Z Třince dojeli naši a tak jsme prošli všechna pěkná místa a objevili i několik nových.

Kde jsou ty časy, kdy jsem mohl chodit do práce pěšky. Co se teď asi každý den děje kolem Malé Ameriky? Stojí tam ještě? A ještě jedno malé ohlédnutí zpět - do Francie z doby dobytí Bastily v r. 1789: slovo „révolution“ byl tehdy téměř neznámý pojem, encyklpedisté jím označovali oběh planet kolem slunce, a dá se předpokládat, že útočníci význam tohoto slova neznali. Obecný lid pařížského předměstí Svatého Antonína se jenom rozzuřil, když se roznesla zpráva, že kanóny na Bastile jsou v pohotovosti. Dnes se ví, že první vystřelil jakýsi švec, který se jmenoval Simon. Byl v tak podnapilém stavu, že po výstřelu upadl a dalšího boje se nezúčastnil. ( Karel Košťál, blisty)

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

Blíží se den, kdy se já a všichni mí pracovní kolegové sbalíme, odejdeme před víkendem z práce a v pondělí přijdeme do úplně nové budovy u hřbitova. Nemám rád stěhování, a už vůbec ne z míst, která mám rád. Užívám si teď jedny z posledních bezstarostných vycházek Malou Amerikou. Do nové budovy to bude o poznání dál a pěšky už to půjde jen stěží. Budu muset vymyslet novou trasu, na které se i nadále objedu bez auta a městské dopravy.

Večer bylo ve městě tak pěkné světlo, že jsem neodolal a se západem slunce jsem vyrazil ven - s foťákem jsem se fláklal kolem kolejí a Ameriky.

Aneb jak jde život u Malé Ameriky U Malé Ameriky stojí modrý vagón. Přistavili ho tam před několika měsíci. Hned jsem si ho tehdy všimnul. Cestou do práce musím projít těsně kolem něj. Od začátku byl takový smutný a zapomenutý. Vagóny se obvykle objeví, postojí a za pár dní jsou fuč. Jen na tady ten jeden pan vrchní výhybkář pozapomněl. Sem tam jsem do něj nakukoval. Zdálo se mi, že se v něm každým dnem něco mění - rozbité okno, sklopené sedadlo, zatažená záclona, otevřené okno, pohozené hadry. Včera jsem na to přišel. Kouknu úplně automaticky do jednoho z oken a …. dívám se do zad nějaké postavě. Pěkně jsem se vyděsil. Vagón má nájemníka. Dnes ráno jsem postavičku z vagónu viděl znovu - zachumlanou do hadrů v jednom z kupé. Inu, to je život.