Modrý Pavouček

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

Blíží se den, kdy se já a všichni mí pracovní kolegové sbalíme, odejdeme před víkendem z práce a v pondělí přijdeme do úplně nové budovy u hřbitova. Nemám rád stěhování, a už vůbec ne z míst, která mám rád. Užívám si teď jedny z posledních bezstarostných vycházek Malou Amerikou. Do nové budovy to bude o poznání dál a pěšky už to půjde jen stěží. Budu muset vymyslet novou trasu, na které se i nadále objedu bez auta a městské dopravy.

Večer bylo ve městě tak pěkné světlo, že jsem neodolal a se západem slunce jsem vyrazil ven - s foťákem jsem se fláklal kolem kolejí a Ameriky.

Aneb jak jde život u Malé Ameriky U Malé Ameriky stojí modrý vagón. Přistavili ho tam před několika měsíci. Hned jsem si ho tehdy všimnul. Cestou do práce musím projít těsně kolem něj. Od začátku byl takový smutný a zapomenutý. Vagóny se obvykle objeví, postojí a za pár dní jsou fuč. Jen na tady ten jeden pan vrchní výhybkář pozapomněl. Sem tam jsem do něj nakukoval. Zdálo se mi, že se v něm každým dnem něco mění - rozbité okno, sklopené sedadlo, zatažená záclona, otevřené okno, pohozené hadry. Včera jsem na to přišel. Kouknu úplně automaticky do jednoho z oken a …. dívám se do zad nějaké postavě. Pěkně jsem se vyděsil. Vagón má nájemníka. Dnes ráno jsem postavičku z vagónu viděl znovu - zachumlanou do hadrů v jednom z kupé. Inu, to je život.

Jedno všední černobílé nedělní dopoledne v Brně.

Nedávno jsme šli s Gabi na Špilberk podívat se na Brno z vyhlídky u kanónů. Bylo zamčeno. Mříže brány kreslily po zemi krásné pruhy. A tak jsem se dnes potmě vydal na ty pruhy s foťákem. Pořídil jsem duchařskou fotku, ale opravdu netuším jak. Mezi spoustou krásně ostrých fotek byla jedna hodně zvláštně rozmazaná. Že by opravdu duchové? Ještě, že jsem jim zrovna nestál v cestě - to by mě určitě smetli jako toho chlapíka, přes kterého v Krotitelích duchů projel duchařský vlak.

V sobotu ráno jsme se v dešti a bahně sešli v hojném počtu pod Býčí skálou. Takové to zdrvé jádro, které se nebojí vlků ani tmy. Tomík se Zobčou nacvičovali podivné cviky v mačkách a s motykama nad vchodem do jeskyně. Gabi s Jitkou vyrazily na prochajdu a my s Tomáškem Vidláků jsme se pokoušeli o přehákování Zrdcadla. První délka patřila Tomovi a děkuji mu tímto za natlučení všech skobek, založení smyček a vůbec - přelezl to pěkně a zase jsme to jednou oba přežili. Největší gratulace putuje k Jankovi a Kamile, kteří svým prvovýstupem dodělali cestu Pornovztahy a zřejmě tak v Moravském krasu přibyla jedna z nejhezčích a nejdelších hákovaček, které navíc nehrozí zprasení volným přelezem. První mé hákování povede zcela jistě pod klenbu Býčí skály na jedno z prvních opakování této cesty.

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo - podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě. Vše je zarostlé a některé náhrobní desky jsou posunuté nebo popraskané. Brodím se tak hustou vysokou trávou, v ruce foťák, koukám všude jen ne pod nohy, a najednou krok do prázdna….

Když jsem se v probudil po sněhovém debaklu v Jeseníkách, svítilo venku sluníčko, obloha byla krásně modrá a venku bylo jarní počasí. Konečně jsem vyrazil s foťákem a nemusel u toho mrznout.