Modrý Pavouček

Vedra jsou pryč, dříve se stmívá, přichází mé nejoblíbenější období.

Léto v Brně bylo pekelně horké, ještě, že už je těm vedrům konec. Jak já se těším na ponurý, deštivý, studený a temný podzim.

Konečně jsme se dostali na výstavu Pavla Čecha na Špilberk. Cestou přes město nám sám velký Pavel profrčel před autem na velmi podivné jednokolce, to je neuvěřitelná náhoda. A výstava byla nádherná, sice téměř všechny obrazy známe, ale stejně se vždy rádi zajdeme kouknout na originály.

Adélka, stejně jako Matýsek, byla pokřtěna v bílém kostele v Žabovřeskách. Celý obřad vedl Petr, kterému patří velké poděkování. Za kmotry má Adélka Milenu s Viktorem. Obřad byl veselý - zvlášť když kolem kněze pobíhal Matýsek a volal: “kakat, kakat, záchod, kakat ….”

Tento rok jsme absolvovali několik výprav na zahradní železnici v Obřanech. Matýsek je tam naprosto spokojený. Já si to úplně neužívám, protože tam Mates řádí jak černá ruka a uhlídat ho je pro mně vždy pěkný stres. Často nevím co dřív - dohlížet, aby neulomil žádnou drobnou součástku, nebo hlídat polohu vláčku s dětmi, který se často vynoří nečekaně rychle … ale co bych pro toho našeho lumpíka neudělal.

Dnešní temný podvečer těsně před příchodem se nesl v podivné melancholické náladě. Fotky jsou z naší nejoblíbenější procházky po pěšinkách a skalkách mezi Komínem a Bystrcí.

Kamenkou často projíždím na kole cestou do práce. Dříve tam stálo méně aut, více chátrajících domků a v uličkách se potulovalo více podivínů. Nebo se mi to jen zdá? Ale i tak je fajn nasávat tajemnou atmosféru tohoto místa.

V neděli bylo úplně stejně jako v sobotu. Počasí, že by psa nevyhnal, tedy přesně takové, jaké mám pro courání s foťákem nejraději. Šel jsem obhlídnout Bystrcká stínadla, ale nejvíce času jsem strávil na břehu Svratky. Bylo to skoro jako u nás v Beskydech v Čerňavině. Stromy se vynořovaly z mlhy … Večer jsem pak vyvolával dofocené filmy. Opravdický duchovní obřad. Často už si nepamatuji co všechno jsem na film nafotil a o to větší boj pak vedu s nedočkavostí. Spěch se ale nevyplácí. Právě naopak, je třeba dodržovat postup, nikam se nehnat, ale ani se neloudat. Vždy když jsem se nechal unést zvědavostí a něco jsem uspěchal, udělal jsem chybu.

Hned na začátku mého běhacího kolečka je zvláštní místo. Kromě toho, že se mi líbí je pro mně zajímavé tím, že se k němu běží po schodech a právě tady, před velkým vleklým stoupáním na Palačák, vždy poznám, jestli ten dnešní výběh bude za odměnu nebo nekonečným trápením. A tak jsme se tam s Maky včera večer cestou na pivo na chvilku zastavili a zablbli před filmovým plátnem, o kterém nikdo neví (teda až doteď nevěděl).

Podzim mám z celého roku nejraději. Nevadí mi zima, která se každou noc doplazí o kousek blíže, nevadí mi temné mraky ani studený vítr. Těším se na všechny ty sychravé dny, kdy jsou všichni zalezlí někde v teple a venku je tak krásně smutno. Ale k podzimu patří i zlaté světlo, modré a počmárané nebe, syté barvy a poletující listí. Včera odpoledne jsem se motal po Žabinách a po dlouhé době jsem si vzal barevný foťák. Ony ty barvičky přece jen mají něco do sebe. Je pravda, že se mi digitál za poslední rok posunul do roviny “hraček na cvakání”. Myslím, že každý, kdo si zkusí pár obrázků na filmový středoformát a absolvuje celý ten taneček se sháněním svitků, se zakládáním, určováním expozice, pečlivým komponováním, rozvážným exponováním a nakonec s vyvoláváním, musí dojít ke stejnému “procitnutí” (pro digitálisty “úpadku”). Ale jako zdroj podkladů pro hrátky v Gimpu a tvorbě něčeho mezi fotkou a grafikou mi ten digitál slouží moc dobře. Prostě to co leze z digitálu je na můj vkus moc dokonalé a kazí to náladu, jakou bych chtěl na obrázku mít. Tady je pár takových, které jsem udělal přesně podle sebe.