Modrý Pavouček

Kamenkou často projíždím na kole cestou do práce. Dříve tam stálo méně aut, více chátrajících domků a v uličkách se potulovalo více podivínů. Nebo se mi to jen zdá? Ale i tak je fajn nasávat tajemnou atmosféru tohoto místa.

V neděli bylo úplně stejně jako v sobotu. Počasí, že by psa nevyhnal, tedy přesně takové, jaké mám pro courání s foťákem nejraději. Šel jsem obhlídnout Bystrcká stínadla, ale nejvíce času jsem strávil na břehu Svratky. Bylo to skoro jako u nás v Beskydech v Čerňavině. Stromy se vynořovaly z mlhy … Večer jsem pak vyvolával dofocené filmy. Opravdický duchovní obřad. Často už si nepamatuji co všechno jsem na film nafotil a o to větší boj pak vedu s nedočkavostí. Spěch se ale nevyplácí. Právě naopak, je třeba dodržovat postup, nikam se nehnat, ale ani se neloudat. Vždy když jsem se nechal unést zvědavostí a něco jsem uspěchal, udělal jsem chybu.

Hned na začátku mého běhacího kolečka je zvláštní místo. Kromě toho, že se mi líbí je pro mně zajímavé tím, že se k němu běží po schodech a právě tady, před velkým vleklým stoupáním na Palačák, vždy poznám, jestli ten dnešní výběh bude za odměnu nebo nekonečným trápením. A tak jsme se tam s Maky včera večer cestou na pivo na chvilku zastavili a zablbli před filmovým plátnem, o kterém nikdo neví (teda až doteď nevěděl).

Podzim mám z celého roku nejraději. Nevadí mi zima, která se každou noc doplazí o kousek blíže, nevadí mi temné mraky ani studený vítr. Těším se na všechny ty sychravé dny, kdy jsou všichni zalezlí někde v teple a venku je tak krásně smutno. Ale k podzimu patří i zlaté světlo, modré a počmárané nebe, syté barvy a poletující listí. Včera odpoledne jsem se motal po Žabinách a po dlouhé době jsem si vzal barevný foťák. Ony ty barvičky přece jen mají něco do sebe. Je pravda, že se mi digitál za poslední rok posunul do roviny “hraček na cvakání”. Myslím, že každý, kdo si zkusí pár obrázků na filmový středoformát a absolvuje celý ten taneček se sháněním svitků, se zakládáním, určováním expozice, pečlivým komponováním, rozvážným exponováním a nakonec s vyvoláváním, musí dojít ke stejnému “procitnutí” (pro digitálisty “úpadku”). Ale jako zdroj podkladů pro hrátky v Gimpu a tvorbě něčeho mezi fotkou a grafikou mi ten digitál slouží moc dobře. Prostě to co leze z digitálu je na můj vkus moc dokonalé a kazí to náladu, jakou bych chtěl na obrázku mít. Tady je pár takových, které jsem udělal přesně podle sebe.

Vydal jsem se na poznávací výlet do nejbližšího okolí. Po Veslařské jezdím každý den, ale nikdy jsem nevěděl co je nahoře nad vilkami, hrádky a chemickou fakultou. Teď už to vím. Je tam nepočítaně zahrádek, kterýma se proplétají často slepé (bohužel) cesty a cestičky. Objevil jsem hned několik starých altánků v zarostlých zahradách, to by bylo místo pro naše focení a malování.

Když jsem nedávno dostal pozvání do bývalého vojenského objektu v Brně Slatině, neváhal jsem ani chvilku. Vypravil jsem se tam jednoho zimního slunečného odpoledne. Mohl jsem jít kam jsem chtěl, dostal jsem klíče od všech dveří a v opuštěném areálu jsem mohl strávit čtyři hodiny. Prošmejdil jsem to tam pěkně. Zdaleka jsem se ale nestihl podívat do všech budov. Škoda, že tam po armádě nezbylo více věcí. Na většině dveří ale zůstaly štítky s účelem místnosti a často i se jmény bývalých obyvatelů. Kromě jedné zdechliny králíka jsem nikde nikoho nepotkal. Nejvíce času jsem strávil v obrovské hlavní budově. Vešel jsem hlavním vchodem, chvíli jsem poslouchal, jestli nezaslechnu něco podezřelého a pak jsem se více než hodinu proplétal labyrintem průchodů, chodeb a schodišť, nahlížel do nekonečné řady místností a hledal přístup do dalších částí budovy. Chápu hlídače, který říkal, že se tady už jednou ztratil. Různé zvuky, které budova i procházející člověk vydává se v ozvěnách vracejí - někdy se mi zdálo, že nejsem úplně sám. V noci bych se sem dobrovolně neodvážil.

Jedním z míst, kde bych chtěl v Brně jednou bydlet je kopeček Ruský vrch v Komíně. Už jsme tam vybrali jeden starej domek - poznáte ho podle ptačích pírek na dveřích.

V sobotu jsem se po dlouhé době dostal do katedrály na Petrově. Strávili jsme tam jenom chvilku, ale stihl jsem zaregistrovat obrovské obrazy po stěnách a taky tichý a nekonečný prostor všude kolem. V neděli jsme se pro změnu podívali na Veveří a poprvé byla otevřená horní brána od kapličky. Ještě nikdy jsme nebyl na vnitřních nádvořích. Je škoda, že zrovna hrad zavírali a nestihli jsme prošmejdit všechna zákoutí, průchody a brány. I tak jsem si s sebou odnesl v hlavně několik obrazů. Všechny tyto relativně blízké věci teď vnímám mnohem intenzívněji než dříve. Je zajímavé sledovat cesty, kterýma se má duše ubírá když ji nikam netlačím a nechávám se jen vést.

Přišel deštivý víkend a s ním příležitost podívat se v klidu do města a okolí. Z Třince dojeli naši a tak jsme prošli všechna pěkná místa a objevili i několik nových.

Kde jsou ty časy, kdy jsem mohl chodit do práce pěšky. Co se teď asi každý den děje kolem Malé Ameriky? Stojí tam ještě? A ještě jedno malé ohlédnutí zpět - do Francie z doby dobytí Bastily v r. 1789: slovo „révolution“ byl tehdy téměř neznámý pojem, encyklpedisté jím označovali oběh planet kolem slunce, a dá se předpokládat, že útočníci význam tohoto slova neznali. Obecný lid pařížského předměstí Svatého Antonína se jenom rozzuřil, když se roznesla zpráva, že kanóny na Bastile jsou v pohotovosti. Dnes se ví, že první vystřelil jakýsi švec, který se jmenoval Simon. Byl v tak podnapilém stavu, že po výstřelu upadl a dalšího boje se nezúčastnil. ( Karel Košťál, blisty)