Modrý Pavouček

Musel jsem narychlo do Beskyd kvůli střeše na chalupě. Tradičně jsem to spojil s výletem na kole. Nad hřebenem Javorníků jsem přemýšlel už delší dobu, tak jsem si jel část projet. Auto jsem nechal ve Staškově, vracet jsem se chtěl přes hraniční část Beskydy. Musím přiznat, že prvních 20km mi dalo pořádně zabrat. Nekonečné střídání prudkých výjezdu a sjezdů, kdy člověk pořád řadí a je těžké najít vhodné tempo. Pěkně mě dopalovaly kaluže, které vypadaly nevinně a mělce a kolo do nich zapadne skoro po osy. Po pár nečekaných “utopeních”, jsem už raději všechny kaluže poctivě objížděl. Po přejezdu do Čech přišel déšť a pořádně jsem zmokl. Začala mi být zima a třepal jsem se jak ratlík. Schoval jsem se v boudě Smradlavce, navlíkl na sebe tu jedinou tenoučkou mikinu a snažil se zahřát. Pomohly dobroty od mamky, které jsem si vezl v batohu. Z Bílé zpátky na hřeben už zase svítilo sluníčko a rozmrzl jsem. Bílý kříž byl jako po vymření, nikde ani živáčka, chaty zavřené. Na Slovenské straně přišel další velký déšť. Zalezl jsem pod stromy a čekal. V křoví pode mnou ožilo nějaké velké zvíře a utíkalo potokem pryč. Už jsem byl nastartovaný sednout na kolo a ujíždět před medvědem. Slovensko je na kolo celkem drsné, některé cyklostezky by byly peklem jet je v opačném směru. Asi bych tlačil kolo i několik kilometrů, měl jsem štěstí, že jsem trefil správný směr. A těžký terén někdy začíná hned za vesnicí. S největšími bahny jsem bojoval 2km od auta. Zuřil jsem. Ale hodnotím to jako skvělou bojovou a průzkumnou akci. Druhou část Javorníků někdy příště.

Na začátku byl smělý plán vydat se na kole do rodného města Třince, odpočinout si u rodičů a vrátit se jinou cestou zpátky do Brna. Všechny trasy jsem pečlivě naplánoval, vytiskl mapy a od rodiny dostal termín. Nakonec došlo jen na první část plánu, protože na cestu zpátky nebylo počasí a dost času. Ve čtvrtek ráno jsem vyjel z Komína. Hned na kraji Brna mě čekal první problém. Na jediný den zavřeli lávku na cyklostezce u Tesca. Vracet se daleko zpátky se mi nechtělo a tak jsem to zkusil přes dálniční přivaděč a volným terénem. Na cyklostezku jsem se nakonec probojoval, ale byl jsem mokrý, poškrábaný, zablácený. Pěkný začátek. U Olympie jsem se na chvilku zastavil a už u mě stál cyklista, že mi poradí. Říkal jsem mu, že nepotřebuji, ale stejně si nedal říct. Když mi ukázal směr, tak jsem se zasmál, protože ukázal přesně na opačnou stranu než jsem měl jet. Orientace v papírové mapě těm mladým moc neříká. Přes mohylu míru jsem dojel k prvním kopcům - Ždánický les. Nemám to tam moc rád. Po hřebeni vede asfaltka, u které jsou těžní věže na plyn a cesta je to dost nudná. První větší zastávku jsem udělal v Koryčanech na náměstí, kde jsem si dal nealko pivo a v místní Hrušce nakoupil pár dobrot. Začalo jemně pršet. O pár kilometrů dál, pod sjezdovkou ve Stupavě, jsem si dal česnečku, můj dnešní oběd. Déšť vystřídalo tropické parno a tak jsem byl rád, že jsem začal stoupat na hřeben Chřibů. Moc pěkný úsek byl mezi Brdem, na kterém stojí rozhledna a velký přístřešek s krbem, a místem zvaným Bunč. Ideální trasa pro výlet s dětmi. V Kudlovické dolině na mě čekal první první nepříjemný úsek. Tlačil jsem kolo prudce do kopce na Budačinu, brodil jsem se v bahně, potil jsem se a žrali mě komáři. Naštěstí to byl jen kousek. Ve Sptihněvu jsem křížil Baťův kanál. Chvíli jsem pozoroval lodě projíždějící malým zdymadlem a záviděl jim tu pohodičku na palubách hausbótů. Nad Březolupy jsem píchl a s hrůzou zjistil, že náhradní duše je píchlá taky. Nezbylo než vytáhnout lepení a modlit se. Nepříjemné bylo, že duše byla píchlá zevnitř a proužek na ráfku byl protržený. Bál jsem se, že to bude něco vážnějšího, ale lepení se povedlo, vzduch neutíkal, a tak jsem pokračoval. Na hřebenech Vizovické vrchoviny jsem musel poprvé změnit plány. V lesích bylo tolik bahna, že jsem více tlačil než jel. Celé úseky byly rozježděné od lesáků a místy bylo i to tlačení problém. Na první asfaltce jsem hřeben opustil a sjel do vesničky Doubrava. Do Provodova jsem jel po asfaltkách. Mělo to své výhody. Viděl jsem jak vypadá krajina a kiláky naskakovaly mnohem rychleji. Nad Provodovem jsem musel kousek lesem přes hřeben a zase tam bylo strašně bahna. Potkal jsem pár kluků na kolech a dostal jsem od nich rady jak se z bahnitých pastí vymotat. Podle mapy jsem ale zjistil, že mi poradili špatně. To bylo ten den podruhé co mě někdo poslal špatným směrem. Kolem osmé jsem unavený dorazil do vesničky Loučky. U jedné zahrady stáli hasiči, policie a koroner, asi někdo umřel. V místní hospůdce jsem těsně před zavřením dostal pivo a rozhodl se přespat někde poblíž. Myslel jsem si, že první den dojedu až na hřeben Javorníků, ale nevadí. Začalo hustě pršet. Se setměním jsem vyšlapal nahoru nad vesničku a v lese jsem rychle postavil tarp. Ještě že jsem ho měl. Pršelo asi dvě hodiny. Po dešti bylo vedro. Potil jsem se, hlavou se mi pořád honily plány na další den a nemohl jsem usnout.

Další noc s dětma na Ostrém. Hurá, už to zvládáme. První den jsem před setměním běžel na Slavíč a zpátky. V chatě byl oheň v krbu, no nádhera.

Poslední týden před změnou zaměstnání jsme strávili u našich v Beskydech. Na Kamenitém jsme byli, hraniční hřeben jsem si projel, na oslavu nás ségra pozvala, Mates si pořádně zajezdil v autě, … no máme se tam vždy dobře.