Modrý Pavouček

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.

Dva dny a dva kopce. V sobotu jsme Matesa vytlačili na Javorový, přesněji Maky vytlačila, a v neděli jsme po dlouhé době vyrazili na chalupu na Ostrém. Matýsek byl na Ostrým poprvé s rozhodně se mu tam líbilo (celou dobu spal, takže jsem mohl cvičit na dobro). Jen co začne trošku chodit, vynahradíme si čas, který jsme na chatu jezdit nemohli. Byly to dva krásné podzimní dny (až na cestu do Brna - Mates brečel a jeli jsme skoro čtyři hodiny).

Po dvou měsících od narození jsme Matýska vzali na první horskou výpravu. Cíl byl jasný už dlouho předem - chata Kamenitý. Je to nejhezčí místo v Beskydech a každý správný horal, alespoň podle mně, o takovém místě k bydlení tajně sní. Nešli jsme tentokrát po hřebeni z Ostrého, ale zvolili jsme nejkratší možnou trasu - kolmo nahoru z Horní Lomné. Vytlačit kočár byla místy pěkná dřina, ale stálo to za to.

Vánoce bez sněhu jsme strávili napůl v Brně a napůl v Třinci. Byli jsme se podívat na Hrčavě - malé zapadlé vesničce na Česko-Slovensko-Polských hranicích a taky na Kamenitém. Lyžovat ani běžkovat se moc nedalo, na kolo taky nic moc, tož jsem si dal aspoň jeden noční výběh na Kozinec. Tolik volna a takové podmínky na kopcích, hergot kuš.

Měl jsem to v hlavě dva týdny. Ještě nikdy jsem takový kus, navíc po horách, neuběhl. S předsudky je ale třeba neustále bojovat a pomalu si zvykám plánovat mírně nad své možnosti. Ono to pak stejně vždy nějak jde. A tak přišla neděle. Mosty u Jablunkova 11:00, Skalka 11:33, Tetřev 11:45, Malý Polom 13:34, Slavíč 14:21, Košařiska 15:25. Téměř všechno jsem běžel a asi 40 minut jsem proseděl na chatách doplňováním tekutin.

Před pár dny jsem přečetl knihu Zrozeni k běhu, kterou mi do rukou (potažmo do Kindla) jako součást běžecké osvěty vložil Láďa. Ono na tom běhání přece jen něco bude, říkal jsem si po dočtení poslední stránky. Ve čtvrtek jsme se s Maky zašli podívat na křest nové desky Tomáše Kočka a bylo jasné, že na víkend musím tam k nám do Beskyd. Po takovém koncertě se ani nedá jet nikam jinam.

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý - Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak).

Minulý víkend se plánovaná celodenní vyjížďka na kole smrskla na necelou hodinku. Takové vedro. Na Velké Babě jsem vypil litr vody a jel domů. Nedalo mi to spát, i v tom vedru to přece musí jít. Teď ve čtvrtek jsem si vzal více vody a v pětatřiceti nad nulou vyrazil do údolí Bílého potoka. Všechny brody jsem projel suchou nohou a na čtyři litry vody a balíček bonbónů jsem dojel k Velké Bíteši a přes Tišnov zpátky domů.

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch.