Modrý Pavouček

Po dlouhé době víkend v Beskydech. Tentokrát jsme dokončili testování našeho vozítka pro Matesa. Zjistili jsme, že se dostaneme úplně všude a začali jsme plánovat tůry po horách a po turistických značkách tak jako dříve v předmatýskovském období. V neděli jsme vylezli na Čantoryji a v pondělí na Skalku a Severku.

Nevydrželi už jsme čekat a šli jsme projet Matýska v novém kočáru po Beskydském hřebeni. Z Lomné jsme ho vytlačili na Kamenitý, kde jsme se potkali se ségrou a její rodinkou. Pokračovali jsme nahoru na hřeben a po něm na chatu Slavíč. Tam se Mates probudil a chtěl si hrát, tak jsme nasadili rázný krok a sjeli zpátky do Lomné. Vyšlo nám to pěkně. Ať žijou hory.

Ráno jsem v obýváku prosvíceném sluníčkem sedl k notebooku a šudlal na dálku něco pro pana Siemense. S úderem třetí jsem pana Siemense zavřel s víkem notebooku, oblíkl jsem své špinavé běhací hadry a hurá ven. V 15:20 vybíhám od rozcestníku “Odřichovice u Vodárny”. Spousta výhledů na ty moje Beskydy, cestou troška ledu a sněhu, ale teploučko, nádhera. v 15:59 jsem u vysílače na Javorovém a v 16:20 jsem zpátky dole u rozcestníku. Ach jo, mít tak ty hory za barákem, jako to mají naši, to by bylo. Ale možná je to tak lepší, to by si mě doma moc neužili. Večer už s Maky a Matýskem usínáme doma v Brně.

Na třetí pokus se mi konečně podařilo přeběhnout hřeben z Ostrého na Javorový. Běžel jsem nezvykle za světla, po zmrzlých zbytcích sněhu a bahna a jako vždy to pro mně byl nepopsatelný zážitek. V lese někde u Velkého Lipového jsem v protisměru potkal běžce, oblečený jen tak na lehko jako já a z očí se dalo vyčíst stejné nadšení z velkého dobrodružství - chvilku jsme si povídali - příjemné setkání to bylo. Na Javorovém jsem si dal čaj a vychutnával jsem své velké osobní vítězství. V horách je krásně.

Po týdnu zase v Třinci. Večer jsem se nenápadně vytratil a vyrazil do Karviné na malý komorní koncertík mých kámošů - Petra Fúriková and Banda všech Band a The Jumper Cables. Konečně jsem je všechny viděl na živo. Moc pěkný večírek to byl, teda až na to mé noční bloudění po Parku Boženy Němcové, který je neskutečně velký a při hledání restaurace Oáza jsem ho téměř celý prošel.

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva. Nad seprentýnama, asi v polovině cesty, jsem předběhl pár lidí se psem. Je to strašná dřina běhat takhle do kopce a ještě někoho honit. Za 26 minut jsem byl u turistické chaty. Původní plán byl hřeben na Javorový, ale padla mlha jak z rákosníčka a s čelovkou bylo vidět jen velké bílo. Běžet se dalo jen potmě při trošce měsíčního světla a tak jsem se mírnou oklikou vrátil k autu. Zážitek to pro mně byl ohromný. Těch pár fotek jsem cvakl z mobilu.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.

Dva dny a dva kopce. V sobotu jsme Matesa vytlačili na Javorový, přesněji Maky vytlačila, a v neděli jsme po dlouhé době vyrazili na chalupu na Ostrém. Matýsek byl na Ostrým poprvé s rozhodně se mu tam líbilo (celou dobu spal, takže jsem mohl cvičit na dobro). Jen co začne trošku chodit, vynahradíme si čas, který jsme na chatu jezdit nemohli. Byly to dva krásné podzimní dny (až na cestu do Brna - Mates brečel a jeli jsme skoro čtyři hodiny).

Po dvou měsících od narození jsme Matýska vzali na první horskou výpravu. Cíl byl jasný už dlouho předem - chata Kamenitý. Je to nejhezčí místo v Beskydech a každý správný horal, alespoň podle mně, o takovém místě k bydlení tajně sní. Nešli jsme tentokrát po hřebeni z Ostrého, ale zvolili jsme nejkratší možnou trasu - kolmo nahoru z Horní Lomné. Vytlačit kočár byla místy pěkná dřina, ale stálo to za to. Po třech kilácích a 400 nastoupaných metrech jsme dosedli na verandu a oddávali se tradičnímu rozjímání nad pivem, jídlem, krásným výhledem do údolí Lomné, na prales Minoší a hraniční hřeben.

Vánoce bez sněhu jsme strávili napůl v Brně a napůl v Třinci. Byli jsme se podívat na Hrčavě - malé zapadlé vesničce na Česko-Slovensko-Polských hranicích a taky na Kamenitém. Lyžovat ani běžkovat se moc nedalo, na kolo taky nic moc, tož jsem si dal aspoň jeden noční výběh na Kozinec. Tolik volna a takové podmínky na kopcích, hergot kuš.