Modrý Pavouček

S batohem na děti, do kterého jsme šoupli Matýska, jsme se pěkně prošli po Beskydských kopcích. Na Ostrém jsme byli, na Kamenitém jsme byli, v Košařiskách jsme byli. V pondělí pršelo, takže jsme Lysou horu zase odložili, ale Matýsek ji má slíbenou, takže příště.

Na Pustevny jsme šli v pondělí. Po týdnu deště konečně vyšlo ve Slezsku sluníčko. Na Pustevnách bylo jen pár lidí. Moc pěkné místo to je. Dříve jsem tam často procházel jako turista. Dolů jsme sešli po zelené z Radhoště, ale s vozíkem to byl docela boj.

Ani záplavy a déšť mně od běhání neodradily. Běžel jsem z Tyry po staré žluté značce na Ostrý, přes Čerňavinu na Kozinec a domů do Třince. V lesích byla spousta popadaných stromů a všechny potoky byly plné vody. Běh přes prales Čerňavina pořád zůstává nejhezčím úsekem co jsem kdy běžel. Trasa v mapě; 14.5km; 1h 40min; nastoupáno asi 600m

Po dlouhé době víkend v Beskydech. Tentokrát jsme dokončili testování našeho vozítka pro Matesa. Zjistili jsme, že se dostaneme úplně všude a začali jsme plánovat tůry po horách a po turistických značkách tak jako dříve v předmatýskovském období. V neděli jsme vylezli na Čantoryji a v pondělí na Skalku a Severku.

Nevydrželi už jsme čekat a šli jsme projet Matýska v novém kočáru po Beskydském hřebeni. Z Lomné jsme ho vytlačili na Kamenitý, kde jsme se potkali se ségrou a její rodinkou. Pokračovali jsme nahoru na hřeben a po něm na chatu Slavíč. Tam se Mates probudil a chtěl si hrát, tak jsme nasadili rázný krok a sjeli zpátky do Lomné. Vyšlo nám to pěkně. Ať žijou hory.

Ráno jsem v obýváku prosvíceném sluníčkem sedl k notebooku a šudlal na dálku něco pro pana Siemense. S úderem třetí jsem pana Siemense zavřel s víkem notebooku, oblíkl jsem své špinavé běhací hadry a hurá ven. V 15:20 vybíhám od rozcestníku “Odřichovice u Vodárny”. Spousta výhledů na ty moje Beskydy, cestou troška ledu a sněhu, ale teploučko, nádhera. v 15:59 jsem u vysílače na Javorovém a v 16:20 jsem zpátky dole u rozcestníku. Ach jo, mít tak ty hory za barákem, jako to mají naši, to by bylo. Ale možná je to tak lepší, to by si mě doma moc neužili. Večer už s Maky a Matýskem usínáme doma v Brně.

Na třetí pokus se mi konečně podařilo přeběhnout hřeben z Ostrého na Javorový. Běžel jsem nezvykle za světla, po zmrzlých zbytcích sněhu a bahna a jako vždy to pro mně byl nepopsatelný zážitek. V lese někde u Velkého Lipového jsem v protisměru potkal běžce, oblečený jen tak na lehko jako já a z očí se dalo vyčíst stejné nadšení z velkého dobrodružství - chvilku jsme si povídali - příjemné setkání to bylo. Na Javorovém jsem si dal čaj a vychutnával jsem své velké osobní vítězství. V horách je krásně.

Po týdnu zase v Třinci. Večer jsem se nenápadně vytratil a vyrazil do Karviné na malý komorní koncertík mých kámošů - Petra Fúriková and Banda všech Band a The Jumper Cables. Konečně jsem je všechny viděl na živo. Moc pěkný večírek to byl, teda až na to mé noční bloudění po Parku Boženy Němcové, který je neskutečně velký a při hledání restaurace Oáza jsem ho téměř celý prošel.

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva. Nad seprentýnama, asi v polovině cesty, jsem předběhl pár lidí se psem. Je to strašná dřina běhat takhle do kopce a ještě někoho honit. Za 26 minut jsem byl u turistické chaty. Původní plán byl hřeben na Javorový, ale padla mlha jak z rákosníčka a s čelovkou bylo vidět jen velké bílo. Běžet se dalo jen potmě při trošce měsíčního světla a tak jsem se mírnou oklikou vrátil k autu. Zážitek to pro mně byl ohromný. Těch pár fotek jsem cvakl z mobilu.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.