Neuvěřitelné. Po devatenácti letech jsme se znova sešli na Ostrém, abychom si zahráli bluegrass a trošku jazzu. Martin zde byl poprvé, ale Michal tady opravdu nebyl téměř dvacet let. Bylo to hodně dobré. Nemuset nikam spěchat, poflakovat se, hrát se skvělými muzikanty, do toho si jezdit na projížďky na běžkách, popíjet a pojídat samé dobroty. Co dodat? Doufám, že to do další akce nebude trvat dalších devatenáct let.
Číst dál ...
Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou. Děti už byly úplně promočené, začínalo se stmívat a představa, že se do chaty díky covidu stejně nedostaneme, způsobila, že nám to ani nevadilo.
Číst dál ...
Říká se: “Jak na nový rok, tak po celý rok”. Přesně tohle mě napadlo prvního ledna ráno, když nám do Třineckého bytu krásně svítilo vycházející slunce. Trošku sobecky jsem se rychle oblíkl, sedl na kolo a vyrazil do hor.
Stejně jako nedávno s východem slunce, jsem tušil, že to bude dobré. A bylo. Ze Zarembku jsem se nemohl vynadívat na mraky, které se valily Jalunkovským průsmykem do Čech. Na hřebenech bylo hodně ledu a jízda na kole byla velice delikátní. Třeba sjezd z Kalužného ledovým korytem směrem na Kamenitý, to člověk místy raději ani nedýchá. Dalo se, ale žádného cyklistu ani stopu od kola jsem za celý den neviděl. Sjezd z Kamenitého do Košařisek byl úžasný - dalo se jet naplno a lidi, které jsem míjel, stáli s otevřenou pusou. Byl jsem asi jak zjevení, ale měl jsem to pod kontrolou. Nádhera.
Číst dál ...
Vánoce bez sněhu, bez mrazu a s covidovým strašákem nad hlavou. Naštěstí se nám vir, až na drobné nemoci, vyhýbá, ale i tak jsme si s ním užili. Po štědrém dni jsme museli na testy, jinak bychom nemohli do Třince. Nakonec vše vyšlo jak mělo. Děti byly nadšené z dárečků, díky Markét jsme všechny dárky i jídlo vyřešili v klidu předem a měli jsme doma celé vánoce krásný klídek. Na Silvestra jsme přejeli do Třince, kde bylo taky dobře. Škoda jen, že nebyl sníh a nedalo se lyžovat. Děti i my jsme se těšili. Tož jsem si vzal aspoň kolo a jezdil všude kolem.
Číst dál ...

Přijeli jsme na víkend s dětmi do Třince. Nemělo být moc pěkně, ale stejně jsem si vzal kolo. Vyšlo mi to sobotu, kdy jsem cestou zvládl i návštěvu u ségry a její rodiny v Hrádku. Plán byl jasný - Hraniční hřeben z Mostů u Jablunkova na Malý Polom.
Stoupám z Lomné a objevují se první ostrůvky sněhu. Nejdříve mokré a roztopené, ale výše už je vše pěkně zmrzlé a sníh je všude. Krásný prašánek. Jede se dobře, jen mi začínají mrznout prsty na nohou. Dobře vím, že se s tím nedá nic dělat. Myslel jsem si, že na Velkém Polomu a dál nebude nikdo, ale doba se změnila. Cestička je prošlapaná a lidí je všude docela dost. Nejvíce jich paradoxně potkávám na sestupu z Polomu na Muřinkový vrch, kde je to nejezditelné a kolo vždy vedu a snáším. Lidi nechápou. Ozývají se hlášky jako: “To sis mohl rovnou pustit plyn doma, Boha jeho, čo ty tu na kole?”. Přitom se jelo fakt dobře, možná i lépe než v létě, protože všechno bahno zmrzlo. Na Muřinkovém vrchu si pár kluků dělalo ohýnek. Svitla mi naděje, že rozmrazím ty zmrzlé prsty na nohách, ale ohýnek jim nehořel a nechtěl jsem dělat hrdinu. Jel jsem rovnou dál. Byla to nádhera. Jedna z nejhezčích částí Beskyd. Bahna před Malým Polomem jsou vždy problém, ale ne dnes, vše ztvrdlo na beton. Na Slavíči jsem si dal česnečku, borůvkový koláč a čaj. Seděl jsem venku na terase, hořela svíčka, stmívalo se. Na Kalužném jsem ještě přemýšlel, jestli si nedat krásný devítikilometrový hřeben na Javorový, teď potmě už by byl bez lidí. Ale necítil jsem už prsty na nohách a k tomu část nártu, tak jsem to raději namířil rovnou domů. Přes Ostrý jsem pak potmě sjel dolů mezi “normální” lidi. Doma chvíli trvalo, než mi nohy rozmrzly, ale výjezd za to rozhodně stál.
Číst dál ...
Nemohli jsme děti dostat na hory a tak jsme vyrazili sami s Markét. O caparty se postarala babička s dědou a my jsme tak mohli po více než roce vyrazit sami do kopců.
Přes noc napadlo pár centimetrů sněhu a trošku jsme šaškovali s parkováním v Nýdku, ale vše jsme přežili a vydali se nahoru na Čantoryji. Sněžilo, byla mlha a žádná panoramata se nekonala, ale i tak to bylo dobré. Na chatě jsme si dali svařák, pak jsme vylezli na vrchol, prošli kolem rozhledny a vrátili se po zelené naučné stezce, kterou jsme kdysi projížděli s maličkým Matýskem ve vozíku. Docela jsme uháněli a na oběd už jsme byli zpátky doma v Třinci.
Číst dál ...
Markét se konečně zrealizovala dámskou jízdu v podobě přechodu hlavního Jesenického hřebene. Já jsem zůstal s dětmi a jako pokaždé, když hlídám sám více dní, jsme vyrazili k rodičům a ségře. Tam se máme vždy dobře.
Dopoledne jsem ještě pracoval, pak rychle s Matýskem na oběd, vyzvednout Adélku ze školky, dobalit věci a hurá na sever. Hned po příjezdu jsem stihl krásný výjezd na kole. Jel jsem do údolí Hluchové, ve kterém jsme kdysi jako malí zálesáci tábořili a jehož horní část je pořád krásně opuštěná. Vystoupal jsem pod Velký Stožek a se západem slunce jsem jel po hřebeni na Filipku. Dále pak krásným nekonečným sjezdem do Hrádku, až na dno Jablunkovského průsmyku. Dokonce jsem doma stihl ještě uspat děti. Povedený den. V sobotu jsme taky pěkně kmitali. Dopoledne jsme udělali na zahradě oheň, ale na oběd už jsme byli na Ostrém. Večeřeli a spali jsme u ségry v Hrádku. Sice pořád něco přebalujeme a vybalujeme, ale je fajn, že to Áďu a Matýska baví a že to zvládáme.
Číst dál ...
Chalupu na Ostrém jsme toto léto vůbec neviděli. Úplně nás tak minula sezóna borůvek. Příští rok to musíme napravit. Dostali jsme se tam až tento víkend společně s našima. Celý víkend bylo krásně teplo a slunečno. Toho jsme využil a na pár hodin jsem zmizel do okolních údolí a kopců. Po dlouhých letech jsem se podíval na louky pod vrcholem Kozubové, na které koukáme celý život z protisvahu a objevil jsem krásnou spojku z údolí Lomné na hřeben mezi Malým polomem a Slavíčem. Celou noc byli slyšet jeleni, kteří jsou teď v říji a svými zvuky dokáží pěkně vystrašit.
Číst dál ...

Na začátku byl smělý plán vydat se na kole do rodného města Třince, odpočinout si u rodičů a vrátit se jinou cestou zpátky do Brna. Všechny trasy jsem pečlivě naplánoval, vytiskl mapy a od rodiny dostal termín. Nakonec došlo jen na první část plánu, protože na cestu zpátky nebylo počasí a dost času.
Ve čtvrtek ráno jsem vyjel z Komína. Hned na kraji Brna mě čekal první problém. Na jediný den zavřeli lávku na cyklostezce u Tesca. Vracet se daleko zpátky se mi nechtělo a tak jsem to zkusil přes dálniční přivaděč a volným terénem. Na cyklostezku jsem se nakonec probojoval, ale byl jsem mokrý, poškrábaný, zablácený. Pěkný začátek. U Olympie jsem se na chvilku zastavil a už u mě stál cyklista, že mi poradí. Říkal jsem mu, že nepotřebuji, ale stejně si nedal říct. Když mi ukázal směr, tak jsem se zasmál, protože ukázal přesně na opačnou stranu než jsem měl jet. Orientace v papírové mapě těm mladým moc neříká. Přes mohylu míru jsem dojel k prvním kopcům - Ždánický les. Nemám to tam moc rád. Po hřebeni vede asfaltka, u které jsou těžní věže na plyn a cesta je to dost nudná. První větší zastávku jsem udělal v Koryčanech na náměstí, kde jsem si dal nealko pivo a v místní Hrušce nakoupil pár dobrot. Začalo jemně pršet. O pár kilometrů dál, pod sjezdovkou ve Stupavě, jsem si dal česnečku, můj dnešní oběd. Déšť vystřídalo tropické parno a tak jsem byl rád, že jsem začal stoupat na hřeben Chřibů. Moc pěkný úsek byl mezi Brdem, na kterém stojí rozhledna a velký přístřešek s krbem, a místem zvaným Bunč. Ideální trasa pro výlet s dětmi. V Kudlovické dolině na mě čekal první první nepříjemný úsek. Tlačil jsem kolo prudce do kopce na Budačinu, brodil jsem se v bahně, potil jsem se a žrali mě komáři. Naštěstí to byl jen kousek. Ve Sptihněvu jsem křížil Baťův kanál. Chvíli jsem pozoroval lodě projíždějící malým zdymadlem a záviděl jim tu pohodičku na palubách hausbótů. Nad Březolupy jsem píchl a s hrůzou zjistil, že náhradní duše je píchlá taky. Nezbylo než vytáhnout lepení a modlit se. Nepříjemné bylo, že duše byla píchlá zevnitř a proužek na ráfku byl protržený. Bál jsem se, že to bude něco vážnějšího, ale lepení se povedlo, vzduch neutíkal, a tak jsem pokračoval. Na hřebenech Vizovické vrchoviny jsem musel poprvé změnit plány. V lesích bylo tolik bahna, že jsem více tlačil než jel. Celé úseky byly rozježděné od lesáků a místy bylo i to tlačení problém. Na první asfaltce jsem hřeben opustil a sjel do vesničky Doubrava. Do Provodova jsem jel po asfaltkách. Mělo to své výhody. Viděl jsem jak vypadá krajina a kiláky naskakovaly mnohem rychleji. Nad Provodovem jsem musel kousek lesem přes hřeben a zase tam bylo strašně bahna. Potkal jsem pár kluků na kolech a dostal jsem od nich rady jak se z bahnitých pastí vymotat. Podle mapy jsem ale zjistil, že mi poradili špatně. To bylo ten den podruhé co mě někdo poslal špatným směrem. Kolem osmé jsem unavený dorazil do vesničky Loučky. U jedné zahrady stáli hasiči, policie a koroner, asi někdo umřel. V místní hospůdce jsem těsně před zavřením dostal pivo a rozhodl se přespat někde poblíž. Myslel jsem si, že první den dojedu až na hřeben Javorníků, ale nevadí. Začalo hustě pršet. Se setměním jsem vyšlapal nahoru nad vesničku a v lese jsem rychle postavil tarp. Ještě že jsem ho měl. Pršelo asi dvě hodiny. Po dešti bylo vedro. Potil jsem se, hlavou se mi pořád honily plány na další den a nemohl jsem usnout.
Číst dál ...
Mamka s taťkou nás všechny pozvali na Ostrý, abychom společně oslavili jejich narozeniny. Mamka navařila spoustu dobrot a s taťkou vše vyvezli nahoru. My jsme přijeli do hotového. Dorazili jsme v pátek večer a jeli jsme přímo z Brna. Je to fajn pocit vysednout po dvou hodinách z auta a být na Beskydských hřebenech. V sobotu dorazila Jana s rodinkou a byli jsme komplet. Děti lumpačily, my jsme se poflakovali, Pavel nás pustil do bazénu, do toho ty dobroty, pohoda. V neděli bylo zvláštní počasí. Přes Ostrý se od rána převalovaly chomáče mlhy a odpoledne už bylo bílo úplně všude. S Markét jsme si před obědem zaběhli na Kamenitý, kde krásně hřálo sluníčko a nebe bylo hezky modré. Cestou zpátky jsme se na Kalužném zase zanořili do mlhy a sluníčko už jsme ten den nezahlédli. Tak ještě jednou na zdraví a za rok zase na stejném místě.
Číst dál ...