Modrý Pavouček

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci. Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

Jen co jsem se vrátil ze severu a pobyl chvilku s Maky, nasedl jsem do vlaku a jako za starých studentských časů jsem vyrazil za našima do Beskyd. Na těch pár podzimních dní strávených na chalupě jsem se těšil už dlouho. Zašel jsem si na Kamenitý potěšit se výhledem na Mionší a jeden sychravý den patřil pralesu Čerňavině. Tentokrát mě tam nenahánělo žádné zvíře a měl jsem dost času na focení těch mých temných zamlžených obrázků.

Z práce rychle do auta a autem rychle na sever. Vedeni obrovskou duhou které jsme se téměř dotýkali jak byla blízko, jsme dojeli až do Třince a na Ostrý. Halušky od mamky, vínko, stmívání na verandě. Místo hlášeného deště tradičně svítí slunce a je pěkně. Zrada. Chtěli jsme tento víkend na skály. Doufal jsem, že se to zkazí v noci na neděli. To by bylo ideální, šel bych ráno za mlhy fotit do pralesa. Neděle ale byla ještě hezčí než sobota.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.

Cyrilometodějská dovolená po návratu z Ostrého pokračovala výjezdem do našeho oblíbeného Štramberka. Je tam krásně, je tam lezení a Maky tam má svůj indický obchůdek, ve kterém, snad jako v jediném v republice, mají ty zvláštní šátky co nosí ve vlasech. V arboretu kromě několika individuí slaňujících a lezoucích v trávě a křoví mimo lezecké sektory nikdo nebyl a všechny cesty tak patřily jen nám. Některé čtverky nám přišly těžší než některé pětky a do některých cest, které jsem dříve lezl, jsem tentokrát díky chybějícímu morálu ani nenastoupil - např. Cima Grande, na kterou jsem se těšil. Muselo se tam něco vysypat, protože dolézt k prvnímu nýtu fakt stojí za to, takhle to dříve nebylo. Ale jinak pěkné lezení. Pravda, kdyby do nás nepralo slunko a nebylo třicet nad nulou, bylo by ještě líp. Vše jsme ale vyřešili přesunem na kouzelné náměstí s kašnou, kde čepujou pivo, prodávají dobroty a kde mi vůbec nevadilo, že Maky ve svém obchůdku hodinu hledá tu nejhezčí čelenku.

Neuplynul ani týden a jsem zase na Ostrém. Tentokrát s Maky, našima, Jančou, Eli, Leškem a celou jeho rodinkou. Po sněhu ani památky. Počasí bylo opravdu aprílové - spousta sluníčka, deště, bouřek, i kroupy se sypaly. Ideální podmínky pro flákaní se a brnkání na dobro.

Místo kola a krátkých kalhot jsem si na víkend do Beskyd vzal pohorky a zimní hadry. Dole sice ani vločka, ale hory si žijí svým životem. Zima se vrátila. Během pár dní napadl sníh. Chtěl jsem fotit v pralese, ale z focení brzy sešlo a zbylo jen únavné prošlapávání stopy zmrzlým sněhem, který jsem měl místy až po kolena. Kdo by to čekal.

Po dlouhé době jsme se podívali do pralesa Čerňaviny, na Ostrý a na Kamenitý. Všude bylo krásně vysněženo.

Po dlouhé době konečně víkend na Ostrém v Beskydech. Počasí bylo pěkně podzimní (zataženo, déšť), pro někoho škaredé, pro mě akorát. Tentokrát s námi přijeli rodiče od Maky - poprvé se podívali na Ostrý. V sobotu ráno nepršelo a tak se šlo na Kamenitý. Vše při starém a to je dobře. Výhled na louky, Mionší, Horní Lomnou a hraniční hřeben se taky asi nikdy neokouká. Zpátky už jsme šli v dešti a pak už jen pršelo a pršelo … ale to nám u ohně v krbu, vína a spousty dobrot vůbec nevadilo. V noci padla hustá mlha, Rákosníček by záviděl. Brzy ráno jsem tiše sbalil focení a vyrazil do pralesa. Ještě pořád ho nemám úplně prochozený. Hodně stromů, stojících i padlých, už poznám, ale stejně vždy najdu ještě něco navíc. Tentokrát bylo hodně mlhy a místy skoro tma. S mou procházkou byl ale tentokrát rychlý konec. Sice jsem nic neviděl, ale pořád se kolem mě něco dělo. Slyšel jsem kroky a hlasité šustění listí, když jsem kus popošel, za chvilku to kolem bylo zase. Ono se to špatně fotí, když člověk místo kompozic pozorně zkoumá větve nejbližších stromů a koumá jak nejrychleji odhodit batoh, foťák a vyšvihnout se někam nahoru z dosahu té příšery. Navíc ta tma a mlha, ve které jsem viděl jen na pár metrů, úplné Blair Witch … a tak jsem šel na snídani.

Teď v sobotu se přes Beskydy přehnala velká bouřka. Celou noc pršelo, blýskalo se a hřmělo. Ráno bylo tmavé nebe a všude se válela hustá bílá mokrá mlha. A já hned věděl, že musím. V Čerňavině je to totiž nejhezčí právě za takového počasí. Vrátil jsem se promáčený, ale spokojený. Špek by se na ty fotky raději dívat neměl, jsou na něj moc temné, ale bohužel, já to už asi jinak nedovedu. Ani už nedokážu posoudit co na takové fotky kdo řekne. Já z nich mám radost nezměrnou. Konečně se mi daří aspoň trošku fotit tak jak bych chtěl. Pocit je o to silnější, že mi na to stačila stará praktika, fomáckej film za pár korun a doma uvařená vývojka. Tak prosím.