Modrý Pavouček

Minulý víkend se plánovaná celodenní vyjížďka na kole smrskla na necelou hodinku. Takové vedro. Na Velké Babě jsem vypil litr vody a jel domů. Nedalo mi to spát, i v tom vedru to přece musí jít. Teď ve čtvrtek jsem si vzal více vody a v pětatřiceti nad nulou vyrazil do údolí Bílého potoka. Všechny brody jsem projel suchou nohou a na čtyři litry vody a balíček bonbónů jsem dojel k Velké Bíteši a přes Tišnov zpátky domů. Jde to i v těch vedrech.

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch. Magické místo. Druhý den jsme se zmohli akorát na dobytí nejvyšší hory celého hraničního hřebene - Velkého Polomu. Byla to taková pěkná procházka zapadlou a málo známou částí Beskyd.

Místo prvomájových mávátek jsme sbalili kola a místo do průvodu vyrazili do Beskyd. Naše první letošní Ostrý vyšlo úplně pohádkově. Modré nebe, teplo, místy ještě sníh a v noci hvězdy. Na jednu noc dorazil i Péťa a spol. a tak po dlouhých letech na Ostrém zase zazněl bluegrass. Dvakrát jsem vyrazil na západ slunka na vrchol Ostrého a do Čerňaviny. Zima je pryč a po Beskydských hřebenech už se dá drandit na kole (sem tam sněhový flek), čehož jsem si pěkně užíval (PS: Kdo vyjede po modré značce z Košařisek na Ostrý bez odšlápnutí, má u mě pivo).

Na Velkou noc jsme jeli tradičně za našima do Třince. Na Ostrém jsme tentokrát nebyli, ale jarní oblídku našich Beskydskéch kopečků jsme si neodpustili. V sobotu jsme šli na Kozubovou a Kamenitý. V neděli jsme projeli Polskou část Slezských Beskyd a v neděli, cestou do Brna, jsme se courali po samotném srdci Beskyd - Bílém kříži.

Zavzpomínat na staré časy. Tak bych nazval svoji nedělní Beskydskou výpravu. S běžkami v ruce jsem se vydal z Mostů u Jablunkova po značce na Skalku. Obavy z nedostatku sněhu, z bláta a rozmoklé břečky, se s rostoucí nadmořskou výškou velmi rychle rozplynuly. Nahoře bylo bílo, všude nejméně metr sněhu a na zmrzlý firn padal čerstvý prašánek. Nádhera. Nedaleko chaty jsem přezul do běžek a vydal se vstříc hřebenovce, které pracovně říkám “hraniční hřeben”. Jde o cestu po hranicích se Slovenskem krásně divokou a opuštěnou částí Beskyd mezi Kamennou chatou pod Velkým Polomem a Bílým Křížem. Dříve, když jsem ještě bydlel v Třinci, jsem se jednou za čas vydal na celodenní výpravu a prošel celý hřeben až na Slavíč a přes Ostrý domů. I dnes ještě cítím ten vítězný pocit, se kterým jsem večer přicházel k baráku. Teď jsem to šlapal na běžkách a pocity byly podobné. Silný vítr, zima, sluníčko se střídalo se sněhovými bouřemi a běžkařská stopa spíš nebyla než byla a tak jsem jel dlouhé úseky jen tak lesem. Někdy byly značky pod sněhem a cestu jsem často volil jen podle matných vzpomínek. Velké dobrodružství to bylo. Za celý den jsem potkal jen tři běžkaře a na chatě Slavíč bylo úplně prázdno. Sněhu strašně moc, konečně pořádná zima.

Místo tradičního podzimního nekonečného vyzvídání “kdo, kam, s kým, na kolik dní, za kolik, s lyžema nebo bez …” jsme se rozhodli letošního Silvestra vůbec neřešit a čekat do poslední chvíle na “zajímavé nabídky”. A protože se nám nakonec žádná nezalíbila, sbalili jsme pár dobrot a vyběhli na víkend na Ostrý. Na poslední chvíli se přidala ještě žebětínská Dáša. Zatopili jsme v kamnech a v podvečer se vydali čerstvě napadlým prašánkem na něco dobrého na Kamenitý. Chata byla plná lidí, ale s příchodem tmy postupně odcházeli. Po dobré zelňačce, černém pivu a velkém fernetu jsme se zvedli i my a šli potmě zpátky. Chození po horách potmě, to já můžu. Půlnoc jsme nijak neslavili, od všech ohňometných hrůz jsme byli díky odlehlosti naší chalupy ušetřeni a někteří z nás dokonce onu slavnou přelomovou sekundu strávili venku, u stromu, no, jak to, aby to nevyznělo divně, no, prostě jsem půlnoc pročůral. Druhý den, cestou domů, jsem si zaběhl do pralesa, popovídat se stromy, pobýt chvilku pod jejich korunami a popřát jim hodně zdraví, i když mě stejně většina z nich přežije.

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci. Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

Jen co jsem se vrátil ze severu a pobyl chvilku s Maky, nasedl jsem do vlaku a jako za starých studentských časů jsem vyrazil za našima do Beskyd. Na těch pár podzimních dní strávených na chalupě jsem se těšil už dlouho. Zašel jsem si na Kamenitý potěšit se výhledem na Mionší a jeden sychravý den patřil pralesu Čerňavině. Tentokrát mě tam nenahánělo žádné zvíře a měl jsem dost času na focení těch mých temných zamlžených obrázků.

Z práce rychle do auta a autem rychle na sever. Vedeni obrovskou duhou které jsme se téměř dotýkali jak byla blízko, jsme dojeli až do Třince a na Ostrý. Halušky od mamky, vínko, stmívání na verandě. Místo hlášeného deště tradičně svítí slunce a je pěkně. Zrada. Chtěli jsme tento víkend na skály. Doufal jsem, že se to zkazí v noci na neděli. To by bylo ideální, šel bych ráno za mlhy fotit do pralesa. Neděle ale byla ještě hezčí než sobota.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.