Modrý Pavouček

Z Rujány jsme se vydali po pobřeží směrem na východ. Ve Svinoústí jsme překročili hranice do Polska a první zastávkou bylo město Kolobřeh. Podnikli jsme letmou obhlídku města na kolech (opravdu hodně letnou). Dali jsme si kebab a frčeli jsme raději dál. Město se nám zdálo moc lidnaté a nábřeží plné podivných atrakcí. Na jednu noc jsme zajeli do kempu Kopan, který byl hned za písečnou dunou, takže k moři to bylo minutu pěšky. Nelíbily se nám vlnolamy, zbytečně kazily divokou povahu moře. Chceme prostě velké vlny a basta.

Nejvzdálenější místo naší cesty. Konečně jsme si užili sluníčka, krásné pláže, dlouhé vycházky po písku, ježdění na kole a klid, protože jsme nespěchali do dalšího kempu. Zvláštním znamením bylo, že s našim příjezdem do kempu vyšlo slunce (po třech dnech deště) a svítilo pak po celý zbytek našeho pobytu na Rujáně. Zůstali jsme tady tři dny. Kemp byl moc pěkný, včetně občerstvení (kebap, palačinky, zmrzliny a smažené věci) a malého obchůdku. Fajn bylo ježdění na kole - všude byly cyklostezky a téměř nulový provoz. Na nejsevernějším bodě Rujány - Kap Arkona, jsem byl dvakrát. Škoda, že nám nevyšel výlet do parku Jasmund. Do Sassnitz jsme dojeli, ale Ádi se udělalo špatně, tak jsme jeli zase zpátky. Dobré bylo, že jsme měli autobus po všech ostrovech zdarma (v ceně kempu). Využili jsme toho jeden večer s Matýskem, popojeli dvě zastávky a šli zpátky po pláži. Hodně se nám tady líbilo.

Peenemünde je malá obec na severovýchodním cípu ostrova Usedom v Baltském moři, v dnešním Německu. Stavili jsme se tam cestou na Rujánu. Hlavně kvůli mně, protože jsem věděl, že se dá navštívit několik muzeí a starou sovětskou ponorku. To jsem si nemohl nechat ujít. Během druhé světové války se tady nacházelo jedno z největších vojensko-výzkumných center nacistického Německa. Právě tady vyvinuli pod vedením Wernhera von Brauna první balistickou raketu V-2 a létající bombu V-1, které byly použity k útokům na Londýn a další města.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.

Po dlouhé době jsem vyrazil na služebku úplně sám. Takové volnosti je třeba náležitě využít a tak jsem místo letadla letěl svým autem. Do Bocholtu to bylo něco přes tisíc kiláků a ke konci už jsem dálnici nemohl ani vidět. Chtěl jsem vidět moře. Celé dva dny, co jsem v Bocholtu pracoval jsem přemýšlel kudy k Atlantiku. Do Amsteradamu to bylo kousek, ale nakonec jsem vyrazil směr Emden a Norden na severu Německa. Krásný přístav, ale to moře, to je něco …. několik hodin až do přílivu, který přišel se západem slunce jsem proseděl na jeho břehu.