Modrý Pavouček

Broumovsko jsem do teď znal jen hodně povrchně. Vše bylo vždy spojené s lezením, což znamenalo prozkoumat každý detail, téměř každé zrnko písku, nějaké věže, ale krajina kolem už byla mimo zorné pole. Tak jsem to teď trošku napravil. Přesah na polskou stranu už je u mých sudetských výprav úplnou samozřejmostí. Líbilo se mi na české i polské straně. Walbrzych má své kouzlo. Radost mi udělal jeden pán z Polska. Potkali jsme se ve skalách a hned jsme si padli do oka. Asi i tím, jak jsme předbíhali všechny turisty. Říkal, že české hory jsou nejhezčí co zná, taky že čte české knihy a že má náš národ rád. Šel přechod se spaním v lese až někam k Děčínu. Díky moc Jelenovi s Andrejkou za pozvání na “Jelenici” i za tipy na výlety v okolí.

Tři obrázky z Ádru, které teprve teď vylezly na světlo.

Dnes místo všech slov jen obrázky a dík všem co tam byli. K prohlížení doporučuju pustit si něco z auta - Hendrixe, Nirvanu, New Grass Revival nebo Billa Monroea.

V sobotu jsme dobyli Yettiho v Himaláji (dík Pidi) a odpoledne Starostu. Dvě dominanty za jeden den, tomu říkám výprava. V neděli jsem vyrazil na průzkum pohraničí a polských Gor Stolowych. Bylo to dobré. Dík všem, hlavně odvážným tahačům, bez kterých je dobývání adršpašských věží nemyslitelné. Fotky od Kámy

Písek. A zrovna před odjezdem z Brna jsem si listoval v mé oblíbené knížce: Šel jsem takhle jednou Vlčí roklí v Adršpachu, bylo to někdy na podzim, kdy už všude leželo zrezivělé listí a ve vzduchu visela syrovost nadcházející zimy. Tenkrát jsem řešil problém, se kterým se potkal snad každý opravdový lezec. “Co vlastně pro mě lezení znamená? Jakou má cenu? Copak můžu celý život jen lézt po skalách?” a tak podobně jsem se vyptával. A někde tam, na pomezí Teplických skal a Adršpachu, jsem odpověď na tyto otázky našel. Tam jsem pochopil, že lezení, a právě to na pískovci, vychovává k opravdovosti a pevnosti, ale také k respektu a pokoře. Pomáhá člověku řešit všechny situace v běžném životě. Kolikrát se člověk zachoval zbaběle, koklikrát podlézal, kolikrát podváděl. Kolikrát jenom přeháněl a kolikrát lhal, ví jenom on sám. Setsakramentsky to ví! Copak by “se stejnou” mohl kdy vylézt cestu, na které kromě fyzické síly musí předvést i psychickou připravenost? Tichým nekonfliktním řešením je vyhnout se takovým cestám diskrétním obloukem. Halasně však takové cesty prohlašovat za oprýskané dědictví minulosti, za výkladní skříň egoismu tehdejších sebestředníků, za zbytečně zbabrané místo na skále, za brzdu, která dusí pokrok, to je obyčejná zbabělost. Přelézání morálových cest minulých časů může být dnes svého druhu ryzím existencialismem, takovým kukátkem do těch nejtemnějších záhybů vlastní duše, vlastního vědomí. Filip Šilhán, Cesta do hor

Deštivý víkend v okolí Adršpachu.