Poslední sníh a Boženka

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel.

Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Objeli jsme Jeseníky ze severu přes Vidly a Jeseník a za hodinku jsme zaparkovali ve Velkém Vrbně na Staroměstsku. Jak já to tady mám rád, to se nedá popsat. Vylezli jsme k Božence – místu poblíž Poských hranic, na které možná budeme jezdit častěji. Detaily jsou zatím tajné. Tam jsme si udělali oheň, opekli párky, dali si pivko, povídali dlouho do noci. Kolem se setmělo a tma byla černo černá. Hvězdy svítily více než na Ostrém a já byl naprosto spokojený člověk. Díky bohu za tyhle chvíle. Tak Ládine, držím palce ať jde vše tou správnou cestou.

Číst dál

Noční Jeseníky

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září.

Číst dál

Údolím Bílé Opavy

Potřeboval jsem kvůli dobra za Karlem Začalem do Krnova. Původní plán byl zajet tam večer, přespat v autě, vyběhnout si s rozedněním někam k Pradědu a před obědem už být v práci v Brně. Do Opavy je to ale z Krnova kousek, tak jsem zajel za Martinem Vitáskem. Skočili jsme na pivko a nějak se to protáhlo. Spát jsme šli kolem čtvrté po vydařeném večírku. Dík Martine za všechno! Po desáté vybíhám z Malé Morávky. Prvních osm kiláků na Hvězdu probíhala detoxikace, pak už to bylo lepší. Údolí Bílé Opavy je nádherné, byl jsem tam poprvé. Sněhu přibývalo a pod Ovčárnou už bylo sněhu po kotníky a v mokrých teniskách mi začínaly mrznout nohy. Na Pindule jsem si odpočal, dal si čajík a vyrazil po sjezdovce nahoru k hlavnímu hřebeni – místy po kolena ve sněhu nebo v borůvčí (nevěděl kudy vede žlutá značka, znám to tam všude jen na skialpech). Cestou dolů jsem bojoval s křečemi, ale dobojoval jsem to. Z pohledu běžce to nebyly úplně ideální podmínky, ale byl to krásný slunečný mrazivý den. Hory mám rád.

Číst dál

Přes bludné Jesenické kořeny

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko – trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.

Číst dál

Jesenická předrallye

Honba za prašanem si vyžádala jeden den dovolené. O víkendu už by mohlo být pozdě. Ve čtvrtek kolem deváté ráno jsme zaparkovali v Karlově a za necelou hodinku už jsme ťapkali z Ovčárny na Praděd. Nadějné prosvítání modrého nebe a sluníčka plynule přecházelo v depresivní bílou clonu, ve které se vše slívalo do jednoho odstínu bílé. Bylo skoro jedno jestli jsou oči otevřené nebo zavřené. Se zavřenýma se z toho aspoň nemotala hlava. Zamlžené pocity z lyžování kolem nejvyššího vrcholu jsme si spravili vynikající česnečkou a borůvkovými buchtami v budově vysílače. Zvláštní kapitolu výletu tvořila orientace v terénu. Trefit Sviní důl od Petrových kamenů se nám podařilo až napotřetí. Samozřejmě nechyběly hlášky „Tady už se nedá sjet blbě“ nebo „Teď už je směr úplně jasný, stačí jet pořád dolů“. Úplně nejvtipnější okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme po prvním zabloudění zapnuli GPSku, vrátili se do správného směru a po příchodu do místa, ze kterého jsme měli sjet kolmo na vrstevnice dolů do Sviního dolu, jsme GPSku hrdinsky vypnuli. Pronesl jsem něco jako „Teď už je to jen dolů, tady není co řešit“. Na přemýšlení o tom proč jsme odbočili o více než devadesát stupňů a sjeli do úplně jiného údolí, jsme pak měli dostatek času v Dole Velkého děda. Z dřívějška moc dobře vím,  jak divně se za takovýchto podmínek dokáže hlava chovat, a stejně se nechám zase napálit. Všechny sjezdy naštěstí stály za to – prašan, nepoježděný sníh, radost z každého obloučku. Když jsme hodinu před západem slunce vyšlapali nad Sviní důl, mraky se protrhaly a vyšlo sluníčko. Taková nádhera. Jako když slepý procitne. Sjezd do Medvědího dolu a výstup na Vysokou holi byl úžasný. Barvy se měnily každých pár minut. Závěrečný sjezd Velkým kotlem potmě byl opatrný, ale taky parádní. Prostě nám to zase jednou vyšlo.

Číst dál

Rallye Jeseníky 2012

Letošní Rallye Jeseníky jsem absolvoval jako Špekova pomocná organizátorská síla. Ještě, že už nemusím závodit, vůbec by se mi nechtělo. Celý víkend bylo jarní počasí se vším co k tomu patří – ráno mráz a betonový firn, odpoledne těžká mokrá kaše, na sluníčku opalovačka v krátkém rukávu. Až na páteční sjezd z Medvědí hory jsem si parádně zalyžoval. Došlo i na ne moc často ježděné svahy – třeba od chatičky na Holi dolů do Medvědího dolu nebo od horní nádrže průseky přímo kolmo dolů k Schnellerovu kříži.

Číst dál

Jeseníky

Jeseníky se zase jednou předvedly v celé své kráse. Sluníčko a modré nebe bez jediného mráčku, vše do bíla obalené sněhem a ve svazích nepoježděný sníh. Taková nádhera. Navíc se mnou a Kámou tentokrát do Jeseníků přiletěl (doslova) v těchto končinách vzácný host Ládin, který po dlouhých letech začíná konečně zase běhat po kopcích. Vyšli jsme si s Vidláckou skupinkou na Divoký kámen a po prašanovém sjezdu dolů na Zámčisko jsme se vydali Dolem Velkého Děda na Petráky. Na Ovčárně jsme rozmrzli, zblajzli něco dobrého a vydali se zpátky na hřeben. S blížícím se koncem dne jsme došli na Vysokou holi. Mám rád tyhle večerní akce, vleky už nejezdí, běžkaři se vracejí domů a po hřebenech se rozlije noční klid. Před sjezdem po hraně Sviního dolu jsem se ještě zadíval naproti na Divoký Kámen, kde Povidláci chystali bivak, příště už spím s nima. Sjezd dolů byl krásnej. Za takových podmínek se mi do žádných jiných hor jezdit nechce, tady jsem spokojený, tady já budu furt, sem mi nikdo nelezte :-).

Číst dál

Za sluncem

A když bylo před kostelem,
hádala sa duša s tělem
(T. Kočko)

Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Číst dál

Od Pelikána

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne „U Pelikána“ balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji – jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle – mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky „nikdy více bez lyží“. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Číst dál