Poslední sníh a Boženka

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel.

Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Objeli jsme Jeseníky ze severu přes Vidly a Jeseník a za hodinku jsme zaparkovali ve Velkém Vrbně na Staroměstsku. Jak já to tady mám rád, to se nedá popsat. Vylezli jsme k Božence – místu poblíž Poských hranic, na které možná budeme jezdit častěji. Detaily jsou zatím tajné. Tam jsme si udělali oheň, opekli párky, dali si pivko, povídali dlouho do noci. Kolem se setmělo a tma byla černo černá. Hvězdy svítily více než na Ostrém a já byl naprosto spokojený člověk. Díky bohu za tyhle chvíle. Tak Ládine, držím palce ať jde vše tou správnou cestou.

Číst dál

Noční Jeseníky

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září.

Číst dál

Údolím Bílé Opavy

Potřeboval jsem kvůli dobra za Karlem Začalem do Krnova. Původní plán byl zajet tam večer, přespat v autě, vyběhnout si s rozedněním někam k Pradědu a před obědem už být v práci v Brně. Do Opavy je to ale z Krnova kousek, tak jsem zajel za Martinem Vitáskem. Skočili jsme na pivko a nějak se to protáhlo. Spát jsme šli kolem čtvrté po vydařeném večírku. Dík Martine za všechno! Po desáté vybíhám z Malé Morávky. Prvních osm kiláků na Hvězdu probíhala detoxikace, pak už to bylo lepší. Údolí Bílé Opavy je nádherné, byl jsem tam poprvé. Sněhu přibývalo a pod Ovčárnou už bylo sněhu po kotníky a v mokrých teniskách mi začínaly mrznout nohy. Na Pindule jsem si odpočal, dal si čajík a vyrazil po sjezdovce nahoru k hlavnímu hřebeni – místy po kolena ve sněhu nebo v borůvčí (nevěděl kudy vede žlutá značka, znám to tam všude jen na skialpech). Cestou dolů jsem bojoval s křečemi, ale dobojoval jsem to. Z pohledu běžce to nebyly úplně ideální podmínky, ale byl to krásný slunečný mrazivý den. Hory mám rád.

Číst dál

Od Pelikána

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne „U Pelikána“ balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji – jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle – mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky „nikdy více bez lyží“. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Číst dál

Jeseníky a bouřka na Petrácích

Předpověď hlásí déšť a na hřebenech hor vichřici. Vše se tentokrát plní. Celou cestu z Brna až do Karlova prší – v Karlově, kde přesedáme na autobus nejhustěji. Vyrážíme z Ovčárny směr hlavní hřeben. Během deseti minut jsme i přes goráče na kost promočení. Kdo nedojde k translačce na Vysoké holi je srab. Na hřebeni u Petrových kamenů je peklo. Otáčíme to zpátky. Translačka tentokrát nebude. Vleky nejezdí – až na jeden. Když k němu přicházíme, právě ho zastavují kvůli bouřce – blesky a hromy jsem v únoru zatím asi nezažil. Chvilku bojujeme na pásech a trošku lyžujeme. A dost. Jedeme domů – přes kopečky Nízkého Jeseníku a hrad Sovinec. Ale i tak to stálo za to.

Číst dál