V kraji Klostermannových samot

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely. (Ze světa lesních samot – K. Klostermann)

Číst dál