Údolím Bílé Opavy

Potřeboval jsem kvůli dobra za Karlem Začalem do Krnova. Původní plán byl zajet tam večer, přespat v autě, vyběhnout si s rozedněním někam k Pradědu a před obědem už být v práci v Brně. Do Opavy je to ale z Krnova kousek, tak jsem zajel za Martinem Vitáskem. Skočili jsme na pivko a nějak se to protáhlo. Spát jsme šli kolem čtvrté po vydařeném večírku. Dík Martine za všechno! Po desáté vybíhám z Malé Morávky. Prvních osm kiláků na Hvězdu probíhala detoxikace, pak už to bylo lepší. Údolí Bílé Opavy je nádherné, byl jsem tam poprvé. Sněhu přibývalo a pod Ovčárnou už bylo sněhu po kotníky a v mokrých teniskách mi začínaly mrznout nohy. Na Pindule jsem si odpočal, dal si čajík a vyrazil po sjezdovce nahoru k hlavnímu hřebeni – místy po kolena ve sněhu nebo v borůvčí (nevěděl kudy vede žlutá značka, znám to tam všude jen na skialpech). Cestou dolů jsem bojoval s křečemi, ale dobojoval jsem to. Z pohledu běžce to nebyly úplně ideální podmínky, ale byl to krásný slunečný mrazivý den. Hory mám rád.

Číst dál

Pohádkové Jeseníky

V šest ráno házím do báglu pár krámů a v devět už s Jankem šlapeme stopu údolím Divoké Desné. Jako v pohádkovém snu míjíme hrad Zámčisko a z vrcholu Saša peaku obhlížíme naše sněhové království. Nikde nikdo, sluníčko, modré nebe, metr nového sněhu. Dneska je to všechno naše. První prašanový sjezd dolů k posedu. Za dvacet minut jsme zpátky na Sašovi. Šlapeme stopu na Máj, přímo ke kontrole z Rallye. V poledne si užíváme sjezd Velkým kotlem a ještě jeden hned nato. Nikde ani stopa.

Číst dál

Jeseníky lyžařské

Úkol zněl jasně – ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Číst dál

Jeseníky a bouřka na Petrácích

Předpověď hlásí déšť a na hřebenech hor vichřici. Vše se tentokrát plní. Celou cestu z Brna až do Karlova prší – v Karlově, kde přesedáme na autobus nejhustěji. Vyrážíme z Ovčárny směr hlavní hřeben. Během deseti minut jsme i přes goráče na kost promočení. Kdo nedojde k translačce na Vysoké holi je srab. Na hřebeni u Petrových kamenů je peklo. Otáčíme to zpátky. Translačka tentokrát nebude. Vleky nejezdí – až na jeden. Když k němu přicházíme, právě ho zastavují kvůli bouřce – blesky a hromy jsem v únoru zatím asi nezažil. Chvilku bojujeme na pásech a trošku lyžujeme. A dost. Jedeme domů – přes kopečky Nízkého Jeseníku a hrad Sovinec. Ale i tak to stálo za to.

Číst dál

V Jeseníkách až do tmy

Místo do Tater jsme na poslední chvíli zamířili do Jeseníků. V sobotu bylo škaredě a na hřebeni byla hrozná mlha, zima a vítr. Důkazem budiž naše neobvyklé počínání na vrcholu Velkého Máje. Při hledání tyčí se nám povedly dvě kolečka což jsme si uvědomili až při křížení našich stop (poprvé jsme nevěřili, že stopy jsou naše). Při třetím kolečku jsme pak úplnou náhodou narazili na tyče, ale byli jsme tak zmatení, že jsme i tak nevěděli, kterým směrem se dát. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, jak snadné je vrátit se chůzí „přímým směrem“ během několika minut na výchozí místo.

Číst dál