Tady je Radegastovo

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch. Magické místo. Druhý den jsme se zmohli akorát na dobytí nejvyšší hory celého hraničního hřebene – Velkého Polomu. Byla to taková pěkná procházka zapadlou a málo známou částí Beskyd.

Číst dál

Hraniční hřeben

Zavzpomínat na staré časy. Tak bych nazval svoji nedělní Beskydskou výpravu. S běžkami v ruce jsem se vydal z Mostů u Jablunkova po značce na Skalku. Obavy z nedostatku sněhu, z bláta a rozmoklé břečky, se s rostoucí nadmořskou výškou velmi rychle rozplynuly. Nahoře bylo bílo, všude nejméně metr sněhu a na zmrzlý firn padal čerstvý prašánek. Nádhera. Nedaleko chaty jsem přezul do běžek a vydal se vstříc hřebenovce, které pracovně říkám „hraniční hřeben“. Jde o cestu po hranicích se Slovenskem krásně divokou a opuštěnou částí Beskyd mezi Kamennou chatou pod Velkým Polomem a Bílým Křížem. Dříve, když jsem ještě bydlel v Třinci, jsem se jednou za čas vydal na celodenní výpravu a prošel celý hřeben až na Slavíč a přes Ostrý domů. I dnes ještě cítím ten vítězný pocit, se kterým jsem večer přicházel k baráku. Teď jsem to šlapal na běžkách a pocity byly podobné. Silný vítr, zima, sluníčko se střídalo se sněhovými bouřemi a běžkařská stopa spíš nebyla než byla a tak jsem jel dlouhé úseky jen tak lesem. Někdy byly značky pod sněhem a cestu jsem často volil jen podle matných vzpomínek. Velké dobrodružství to bylo. Za celý den jsem potkal jen tři běžkaře a na chatě Slavíč bylo úplně prázdno. Sněhu strašně moc, konečně pořádná zima.

Číst dál