Poslední Svratka

Byla tady poslední šance podívat se tento rok na chalupu ve Svratce. Pak se vše zazimuje a dá se zase až na jaře. Navíc všude řádí covid a každá příležitost jak vypadnout někam ven je třeba využít. Myslím, že jsme trefili ten správný čas, kdy mají stromy nejhezčí barvy. Když do toho ještě zasvítí sluníčko, je to nádhera. Podzim jsem měl vždy ze všech období nejraději a tyhle slunečné žlutooranžové dny jsou to nejlepší co v přírodě znám. Jeden den svítilo sluníčko a s dětmi jsme objeli kolečko kolem Devíti skal, pod kterými je těch žlutých stromů nejvíce. Taky jsme začali v lese stavět úplně nový domeček. Tentokrát na lepším místě a poctivě. Z Matýska už je velký pomocník, sekerou a mačetou se ohání jak zkušený zálesák. Během chvilky zvládne přesekat i patnácti centimetrový kmen. Je po mně. A protože mám rád i ponuro a mlhavo, vyrazil jsem v pondělí, kdy se nikomu ven nechtělo, na kolo sám. Mrholilo, byla zima a mlha, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Objel jsem kolečko po skalkách v okolí a krásně jsem si to užil.

Číst dál

Svratka

Prodloužený víkend na chalupě. Tentokrát jsme měli kola i lezení a na obojí došlo. S Markét jsme se v sobotu vypravili lézt na Čtyři palice. V pátek večer jsem to byl okouknou na kole a lezla tam jen jedna dvojka. Nevím odkud se vzal pocit, že tam nebude moc lidí. Bylo to hrozné. Vylezli jsme jen jednu cestu a museli jsme utéct do cesty Kejrum, která byla sice krásná a bez lidí, ale bohužel v zakázané části masivu. Poučení pro příště – nikdy sem nechodit o víkendu dopoledne. Na kole jsme toho nakonec moc nenajezdili, Matýsek se od Trenckovy rokle pořád bojí delších výprav. Ale díky zahradě a trampolíně to ani moc nevadilo.

Číst dál

Léto ve Svratce

Ve Svratce jsme byli několikrát. Přijeli za náma i naši a jednou i Janča, Lecho, Sofi a Eli. Kromě toho, že jsme byli s Maky konečně lézt, jsme podnikli výpravu k bývalému Bukáčkovi. Jmenuje se to teď Pod Bílou skálou a je tam zatraceně draho. Příště už jen na pivo a limču.

Číst dál

Márova dvacetičtyřhodinovka

Nadešel den D – pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Číst dál

Vysočina s bandou

Jankův Diogén opět vzlétl. Tentokrát se přistávalo na Vysočině pod Čtyřma palicema na Vysočině. Dál jsme museli pěšky. A pak už bylo jen modré nebe, sluníčko, kamoši a cesta za cestou – Rakteta, Stratosféra, všechny Korsické cesty, Kejrum, Zajoch a další a další. Palice tentokrát patřily jenom nám.

Číst dál