Tři obrázky z Ádru, které teprve teď vylezly na světlo.
Adršpach
Adršpach a Teplice
Dnes místo všech slov jen obrázky a dík všem co tam byli. K prohlížení doporučuju pustit si něco z auta – Hendrixe, Nirvanu, New Grass Revival nebo Billa Monroea.
Lezení a toulání se v Adršpachu
V sobotu jsme dobyli Yettiho v Himaláji (dík Pidi) a odpoledne Starostu. Dvě dominanty za jeden den, tomu říkám výprava. V neděli jsem vyrazil na průzkum pohraničí a polských Gor Stolowych. Bylo to dobré. Dík všem, hlavně odvážným tahačům, bez kterých je dobývání adršpašských věží nemyslitelné. Fotky od Kámy
Kominíkem v Adršpachu
Písek. A zrovna před odjezdem z Brna jsem si listoval v mé oblíbené knížce:
Šel jsem takhle jednou Vlčí roklí v Adršpachu, bylo to někdy na podzim, kdy už všude leželo zrezivělé listí a ve vzduchu visela syrovost nadcházející zimy. Tenkrát jsem řešil problém, se kterým se potkal snad každý opravdový lezec. „Co vlastně pro mě lezení znamená? Jakou má cenu? Copak můžu celý život jen lézt po skalách?“ a tak podobně jsem se vyptával. A někde tam, na pomezí Teplických skal a Adršpachu, jsem odpověď na tyto otázky našel. Tam jsem pochopil, že lezení, a právě to na pískovci, vychovává k opravdovosti a pevnosti, ale také k respektu a pokoře. Pomáhá člověku řešit všechny situace v běžném životě.
