Jeseníky a Rychleby
Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.
V neděli jsem vyrazil do Rychleb. Přes můj oblívený Brousek na Smrk a pak kousek po hřebeni. Neměl jsem morál na celý hlavní hřeben, tak jsem to až k Hraničkám objížděl po lesních cestách. Je tam nádherně. I po těch letech mají Rychleby svoji zvláštní náladu. Vracel jsem se přes Polsko. V celém údolí z Bielice až pod Paprsek spravili cestu, kterou zničila loňská povodeň. Díky za dva dny v místech, kde to mám hodně rád.