Modrý Pavouček

Zjistili jsme, že už jsme všichni zdraví, tak jsme naplánovali delší procházku. Šli jsme okružní trasu kolem 1552 metrů vysokého vulkánu Chinyero. Cesta vedla po zkamenělé lávě, všude rostly borovice a potkali jsme jen pár lidí.

Další den děti stávkovaly a Markétě nebylo dobře. Tak jsem se sbalil a vyrazil na procházku po skalách. Vyhlídl jsem si tečkovanou trasu po útesech Los Gigantes, která slibovala trošku dobrodružství. Hned na začátku mě zarazily cedule se spoustou zákazů a varování. Nebyl jsem si jistý, jestli se na stezku vůbec může. Chvíli jsem to řešil s japonskými turisty, ale ti se tak báli, že žádné zákazy neřešili, stejně by na stezku ani nevkročili. Tož jsem šel. Nebyl to žádný extrém, ale kdo neleze po horách a bojí se výšek, ten by asi problém mít mohl. Já jsem měl jediný problém s vodou. Na konci mělo podle mapy něco téct a s sebou jsem měl malou petku. Když jsem došel na konec, byl jsem už dost dehydratovaný a těšil jsem se na trošku vody. Potrubí tam bylo, uvnitř to šplouchalo, ale vše bylo uzavřené. Sáhl jsem do batohu pro petku, ale nebyla tam. Zapomněl jsem si ji nabalit. Tak jsem chvíli poslouchal to šplouchání a vydal se zpátky. Škoda, že jsem neměl více času, dalo se projít tunelem a pokračovat po útesech dál, až ke skalním oknům.