Z Brna do Beskyd

Na začátku byl smělý plán vydat se na kole do rodného města Třince, odpočinout si u rodičů a vrátit se jinou cestou zpátky do Brna. Všechny trasy jsem pečlivě naplánoval, vytiskl mapy a od rodiny dostal termín. Nakonec došlo jen na první část plánu, protože na cestu zpátky nebylo počasí a dost času.

Ve čtvrtek ráno jsem vyjel z Komína. Hned na kraji Brna mě čekal první problém. Na jediný den zavřeli lávku na cyklostezce u Tesca. Vracet se daleko zpátky se mi nechtělo a tak jsem to zkusil přes dálniční přivaděč a volným terénem. Na cyklostezku jsem se nakonec probojoval, ale byl jsem mokrý, poškrábaný, zablácený. Pěkný začátek. U Olympie jsem se na chvilku zastavil a už u mě stál cyklista, že mi poradí. Říkal jsem mu, že nepotřebuji, ale stejně si nedal říct. Když mi ukázal směr, tak jsem se zasmál, protože ukázal přesně na opačnou stranu než jsem měl jet. Orientace v papírové mapě těm mladým moc neříká. Přes mohylu míru jsem dojel k prvním kopcům - Ždánický les. Nemám to tam moc rád. Po hřebeni vede asfaltka, u které jsou těžní věže na plyn a cesta je to dost nudná. První větší zastávku jsem udělal v Koryčanech na náměstí, kde jsem si dal nealko pivo a v místní Hrušce nakoupil pár dobrot. Začalo jemně pršet. O pár kilometrů dál, pod sjezdovkou ve Stupavě, jsem si dal česnečku, můj dnešní oběd. Déšť vystřídalo tropické parno a tak jsem byl rád, že jsem začal stoupat na hřeben Chřibů. Moc pěkný úsek byl mezi Brdem, na kterém stojí rozhledna a velký přístřešek s krbem, a místem zvaným Bunč. Ideální trasa pro výlet s dětmi. V Kudlovické dolině na mě čekal první první nepříjemný úsek. Tlačil jsem kolo prudce do kopce na Budačinu, brodil jsem se v bahně, potil jsem se a žrali mě komáři. Naštěstí to byl jen kousek. Ve Sptihněvu jsem křížil Baťův kanál. Chvíli jsem pozoroval lodě projíždějící malým zdymadlem a záviděl jim tu pohodičku na palubách hausbótů. Nad Březolupy jsem píchl a s hrůzou zjistil, že náhradní duše je píchlá taky. Nezbylo než vytáhnout lepení a modlit se. Nepříjemné bylo, že duše byla píchlá zevnitř a proužek na ráfku byl protržený. Bál jsem se, že to bude něco vážnějšího, ale lepení se povedlo, vzduch neutíkal, a tak jsem pokračoval. Na hřebenech Vizovické vrchoviny jsem musel poprvé změnit plány. V lesích bylo tolik bahna, že jsem více tlačil než jel. Celé úseky byly rozježděné od lesáků a místy bylo i to tlačení problém. Na první asfaltce jsem hřeben opustil a sjel do vesničky Doubrava. Do Provodova jsem jel po asfaltkách. Mělo to své výhody. Viděl jsem jak vypadá krajina a kiláky naskakovaly mnohem rychleji. Nad Provodovem jsem musel kousek lesem přes hřeben a zase tam bylo strašně bahna. Potkal jsem pár kluků na kolech a dostal jsem od nich rady jak se z bahnitých pastí vymotat. Podle mapy jsem ale zjistil, že mi poradili špatně. To bylo ten den podruhé co mě někdo poslal špatným směrem. Kolem osmé jsem unavený dorazil do vesničky Loučky. U jedné zahrady stáli hasiči, policie a koroner, asi někdo umřel. V místní hospůdce jsem těsně před zavřením dostal pivo a rozhodl se přespat někde poblíž. Myslel jsem si, že první den dojedu až na hřeben Javorníků, ale nevadí. Začalo hustě pršet. Se setměním jsem vyšlapal nahoru nad vesničku a v lese jsem rychle postavil tarp. Ještě že jsem ho měl. Pršelo asi dvě hodiny. Po dešti bylo vedro. Potil jsem se, hlavou se mi pořád honily plány na další den a nemohl jsem usnout.

Ráno jsem se rychle sbalil a uháněl po asfaltkách směr Valašské Klobúky. Volil jsem co nejrychlejší cestu, protože jsem toho měl hodně před sebou. Ve Francově Lhotě jsem si koupil snídani a bylo mi dobře. Konečně v horách. Krajina se změnila na horskou a potkal jsem první ceduli s nápisem Beskydy. První vrchol Makyta mi dal ale neskutečně zabrat, spousta tlačení nahoru i dolů, poprvé se ozvala únava. A taky mi došlo, že původní plán, červená značka po hřebeni až na Bílý kříž, nemám šanci dodržet. Nad Papajským sedlem jsem díky lesákům a vykácenému lesu zabloudil a tlačil kolo lesem zpátky na hřeben. Stálo mě to spoustu fyzických i morálních sil. Na Kohútce jsem si dal svoji oblíbenou česnečku a opět jsem změnil plány. Hlavní cíl byl dojet co nejblíže k Třinci a tak jsem opustil hřeben a sjel dolů do Hrozenkova. Dole v údolí bylo peklo, teplota přes 30 stupňů. Začal jsem znovu nabírat metry cestou na hřeben, který mě dělil od údolí Bečvy. S výškou teplota klesala, ale zato jsem opět zabloudil a tlačil kolo lesem přes dvěstě výškových metrů zpátky na značku. Uff. Za odměnu přišel úsek kolem Vysoké na Třeštík, ten mi spravil náladu. Krásná hřebenovka pro jízdu na kole. Zato z Třeštíku na Bílou, po hlavní cestě s velkým provozem, to bylo strašné. Kamiony i osobní auta nebraly na cyklistu žádné ohledy a fakt jsem se bál. Takovou bezohlednost jsem snad ještě nezažil. Přemýšlel jsem jak se tomu provozu vyhnout a hodně jsem váhal nad Masarykovým údolím nahoru na Bílý kříž. Ale zvítězila varianta Frýdlant a tak jsem v Hamrech odbočil a začal objíždět přehradu Šance. U silinice jsem tam objevil autobusovou zastávku, ve které jsem kdysi spal. Tehdy mě do ní zavezli v noci pohraničníci, kteří mě našli spícího u hranic nedaleko Bílého kříže. Tehdy hranice hlídali a bez občanky mě tam odmítli nechat. Pak jsem vyjel nahoru na Jamník a znova přemítal nad variantou Grůň a Bílý kříž. Nastoupáno jsem měl hodně, ale vedro a únava nakonec zvítězily. Přes Ostravici jsem dojel do Frýdlantu a tam mě vyzvedl taťka.

Velký zážitek. Projel jsem desítky míst, kde jsem nikdy nebyl. Na konci jsem nebyl ani moc unavený. Je fajn vědět, že zvládnu šlapat celý den a druhý den nebýt úplně zničený.

Rady a postřehy pro příště? Vézt méně věcí - nemusel jsem vůbec brát vaření a tolik jídla, vše šlo řešit na chatách a v malých obchůdcích. Běhací tenisky a platformy byly dobrou volbou, jsou lehoučké, dobře se v nich tlačí kolo a překonávají překážky (padlé stromy). Bez kšiltovky bych měl pořád plné oči potu. Zkontrolovat si náhradní duši. Nespěchat - den je dlouhý a pomalým tempem se toho dá najet hodně.