Oheň v Trenckově rokli
Coronavirus řádí a sedět celý den doma s dětma je k nevydržení. Zvlášť když venku svítí sluníčko a je skoro dvacet nad nulou. Jedinou volbou jsou opuštěná místa, kde nikoho nepotkáme.
Dnes jsme zkusili Trenckovu rokli. Vyrazili jsme pozdě a bylo jasné, že zatmíme, ale co už, všechno zvládnem (říkal jsem si). Po červené kolem Šafránkova mlýna, přes skalky a kořeny, jsme před setměním dorazili na tábořiště na dně Trenckovy rokle. Za chvilku hořel oheň, opíkali jsme párky a bylo nám fajn. Cesta zpátky za svitu čelovek se malinko protáhla. K autu jsme chtěli nejkratší cestou, což bylo mimo značky a cesty, ale že se zasekáme do hustého podrostu a louky plné ostružiní, to jsme nečekali. Děti brečely, volaly vrtulník, bály se tmy, bloudění, umírání a strašidel … no, zvládli jsme to. A kupodivu, v autě dostal Matýsek i Adélka neskutečně dobrou náladu, to se u nich jen tak nevidí. Asi byli rádi, že jsme vše přežili.