Zapomenuté hory
Zapomenuté hory se schovávají daleko na severu, v bývalých Sudetech. Moc lidí tam nepotkáte, chaty tam taky nejsou, před turismem je pěkně stíní Jeseníky, jen tak náhodou se tyhle hory člověku do cesty nepřipletou. V kopcích je spousta zaniklých obcí a Genius loci je cítit na každém kroku. Krajina přesně pro lidi jako jsem já. Řeč je o Rychlebských horách.
Po Sudetech se toulám už dlouho, vždy mě lákaly, nikdy jsem ale nezjistil proč. Musí to být něco z minulého života. Nedávno jsem doma z knihovny vytáhl knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang a říkal jsem si, že musím taky vyrazit, aspoň na den. A když teď kvůli kotníkům nemůžu běhat, bylo jasné, že pojedu na kole, tak jako za starých časů.
Vstávám po páté hodině ráno, doma všichni spí a nikam se mi nechce. Bolí mě hlava z bolavého zubu, na který jsem dostal antibiotika a nějaké prášky proti bolesti. Mám to tak poslední dobou vždy, když se chystá něco nejistého, něco mimo komfortní zónu jak říká Bača. Navíc jsem si večer nachystal věci a byla by srabárna to teď vybalovat “bez boje”. A tak jedu. Zjišťuji, že s kolem za autem se dá jet po dálnici pěkně rychle, noha na plynu a v zrcátku pozoruji chování kola, říkám si co by asi bylo, kdyby v téhle rychlosti z auta spadlo. Chvíli po rozednění projíždím Hanušovice, Brannou, Ostružnou, místa která mám rád.
Přivítání je velkolepé, sluníčko prosvěcuje mlhu, venku jsou čtyři stupně. Vlkodlačí hory, kraj Aloise Nebela, mě vítají a začínám být rád, že jsem to ráno nezabalil. Poslouchám soundtrack z filmu Cold Mountain a hudba se neuvěřitelně silně propojuje s krajinou. Stojím chvilku u vrtulí, koukám na Obří skály a rozdýchávám kouzlo téhle chvíle. Říkám si, že už tahle krátká chvilka by stála za to harcování napříč republikou.
V Lipové vidím poprvé slunce, teplota stoupá a stejně tak nedočkavost. Serpentiny nahoru Na Pomezí jedu fakt rychle. Těším se až konečně sednu na kolo a vyrazím do hor.
Parkuji v Žulové na náměstí, na stejném místě jako před lety, když jsem jel Rychleby na kole poprvé. Deset minut v Coopu a mám jídlo na celý den. Když pak vidím mušli na lavičce u kašny, tak si říkám fajn, znak poutníků na Svatojakubské cestě. To je dobré znamení, bude to dobrej vejlet.
Nejdříve se musím dostat do Bílé vody, cesta nejmenšího odporu vede po asfaltce. Až k Javorníku je provoz nepříjemný, spousta náklaďáků a kamionů, některé jsem viděl až moc zblízka. A to jsem docela otrlý. Nevím kam tak spěchají, když mají kolem sebe takovou krásu. Koukám doleva na kopce a s obavami se ptám sám sebe jestli na to dnes budu mít, čeká mě skoro sto kiláků, často cestou necestou.
Před Javorníkem uhýbám k Račímu údolí. Když jsem byl u Tančírny naposledy, byla na spadnutí. Taková krásná stavba, bylo mi jí tehdy líto a byl jsem si jistý, že v tomhle zapomenutém kraji ji nikdy nikdo neopraví. Naštěstí jsem se pletl. Dnes jsem se tady chtěl nasnídat, ale byla taková zima, že jsem raději šlapal dál.
V aleji na Jánský vrch jsem poprvé pocítil opravdový dech podzimu - krásné žlutooranžové stromy, listí šustí pod koly, sluníčko hřeje. Usmíval jsem se a pobrukoval jsem si jak mi to dnes zatím pěkně vychází.
Snídal jsem na schodech léčebny v Bílé vodě. Část života, celkem smutného, tady trávil bratr mé mamky. Přemýšlel jsem kam tady chodil, jestli někdy čekal na autobusové zastávce, jak vnímal okolní přírodu a krajinu.
Začínám stoupat a projíždím kolem Hauerovy kaple. Stojí v lese mimo značky a je součástí křížové cesty. Místa jako tohle mám rád, propojuje se tady smutný poválečný osud této krajiny se samotou a divokou přírodou.
Přes bývalou obec Růženec stoupám na Borůvkovou horu. Je to boj, mám těžký batoh a nedá se to jet, tlačím skoro až k rozhledně. Nesnáším místa, kde musím tlačit, fakt nesnáším. Bojuji vždy co nejdéle, i když to stojí strašné síly. Ale pamatuji si už z dřívějška, že kolo a hraniční čára Rychleb nejdou moc dohromady. Kdysi jsem to celé projel, to je dobré, dnes už tedy nemusím a můžu jezdit po úvozových šotolinách.
Při sjezdu z Borůvkové hory vidím místo s výhledem do Polska, které úplně láká k odpočinku. Sedám si, lehám si … a spím asi půl hoďky. Pohoda.
Do sedla Travná jsem původně nechtěl, ale potkal jsem dole zmateného cyklistu. Byl starší a vypadal schváceně. Ptal se mě na cestu na Borůvkovou horu a když se dozvěděl, že je to asi čtyři kilometry, tak si povzdechl jaká je to ještě dálka. Raději jsem mu neříkal, že je to navíc celé prudce do kopce, to aby si to nerozmyslel, takhle se tam vydá a dobojuje to. No a jak jsem pak nad tímto človíčkem přemýšlel, vydal jsem se nahoru místo toho, abych jel dolů. Ale sedlo je to krásné. Dal jsem pak pokus jet po hranici úplně mimo značky, po takové polozarostlé kamenité pěšince, ale šlo to pomalu, potřeboval jsem se pohnout.
A tak jsem to vzal lesem kolmo dolů. To mě vždy bavilo. A jak jsem si tak liboval, že jedu úplně divokou přírodou, tak jsem zrychloval a zrychloval, svištím si to zarostlým průsekem, vidím už úvozovou cestu … byl už jsem téměř na ní a najednou hop, kolo zmizelo někde pode mnou a na cestu jsem vyběhl bez kola. Štěstí že tam nešla nějaká turistická babička, ta by se vylekala k smrti. V hluboké trávě u cesty někdo zapomněl kládu.
Krátká vsuvka: ten kostelík v Travné, jehož špičku jsem viděl z dálky, jsem si pak doma nakreslil. Je to taková má terapie, kdy se všechny myšlenky soustředí na místo, které mě něčím přitahuje.
U kapličky nad Zálesím jsem si dal další pauzu. Baštil jsem dobroty a pročítal kroniku. Jeden z posledních zápisů je německy. Hned mě napadlo, jestli to není někdo z bývalých Němců. Kdysi jsem u Hraniček potkal pár Němců, kteří chodili krajinou svých rodičů, byli mezi nimi i hodně staří lidé, možná původní obyvatelé.
Bývalá obec Hraničky je jedno z míst, které musí každého na první pohled okouzlit. Vlastně jsem se kdysi do Rychleb vydal právě kvůli tomuto místu. Dnes jsem se sem taky těšil a celou cestu plánoval malý piknik - nejlepší dobroty co jsem vezl jsem snědl a vypil tady. Dlouho jsem pak seděl a koukal.
Procházel jsem se zarostlými zbytky domů a přemýšlel nad tím jak to tady dříve vypadalo. Muselo to být šílené opouštět po válce místa jako je tohle. Nedokážu si představit jaké to muselo být, ti lidé byli zvyklí na horskou krajinu, nic takového pak v Německu určitě neměli.
A jede se dál. Začínám být unavený. Až k prameni Peklo je to trápení, chvilku do kopce, pak zase z kopce, sotva něco vyšlapu, tak to zase sjedu. Pocity zoufalství (šlapu do kopce) se střídají s pocity nezměrného štěstí (jedu z kopce). Sem tam už se otevírají výhledy na Velký a Vysoký hřbet, tam mířím.
Když jsem dojel k útulně Mates, rozhodoval jsem se jestli pojedu na Smrk nebo na Vysoký hřbet. Na Smrku už jsem několikrát byl, tak jsem se vydal na Vysoký hřbet, na kterém jsem se měl před západem slunce potkat s Peťanem a Bárou. Místo je to úžasné. Seděl jsem na vršku skály, sluníčko hřálo, rozhlížel jsem se po celých Rychlebech a nechával na sebe působit všechno to kolem.
Se sluníčkem jsem se rozloučil na vrcholu Studený a chystal se na cestu dolů. Ale nechtělo se mi. Ani trochu se mi nechtělo. Slezl jsem z kola a začal v mapě studovat kam by se tak ještě dalo dojet. mám s sebou dost oblečení na noční zimu a taky čelovky na ježdění potmě, i únava někam zmizela. Moc jsem toho ale nevykoumal, nechtělo se mi sjíždět níže než je Žulová, abych nemusel k autu moc do kopce. Nakonec jsem dojel k Jeřábčí chatě a vydal se dolů do stínů Stříbrného údolí. Čekal mě nekonečně dlouhý sjezd dolů do Žulové.
Sokolí skály vypadají úžasně, škoda, že už se stmívalo, jinak bych se u nich určitě zastavil a šel se k nim podívat. Tak vysoké skály jsem tady fakt nečekal. Musím se kouknout na lezecké průvodčíky, třeba by se tady našla i nějaká cesta.
Sjezd údolím Stříbrného potoka byl opravdovou třešničkou na dortu, rychlá jízda bez nutnosti šlapat, do toho všechny ty barvy, šumění potoka, ruce zmrzlé na kost, stmívání, liduprázdno, vůně ohnišť, kolem kterých jsem prosvištěl.
K autu jsem dojel se setměním, všechno mi to dnes vyšlo úplně krásně. V devět hodin jsem byl zpět v Brně a děti už spaly. Ani netušily, jaký úžasný den dnes jejich táta prožil. Už se blíží čas, kdy budem jezdit celá rodina.
Díky za tenhle den, znovu jsem si uvědomil, že ke štěstí stačí tak málo - kolo, mapa, jeden volný den a odhodlání bojovat se svojí pohodlností.
Celkem jsem urazil něco přes 90km, nastoupal asi 2200m a zjistil, že fyzička z běhání se hodí i pro bikování. Nebyl jsem z toho ani moc unavený, jediné co mě bolelo byl zadek. Přesná trasa na stravě je tady:
Komentáře