Ze staré Šumavy

{{ figure"images/imag2025w.jpg" }} Ze Staré Hůrky

V knize Emila Kintzla “Zmizelý kousek Šumavy"jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech:

Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích - unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: “Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ’těch kapitalistů’. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‘druhou smrt’ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.”