O stromech, bytí a muzicýrování
Nedávno jsem četl rozhovor s jedním starším pánem a ten říkal, že jedna z nejúžasnějších věcí v jeho životě byl boj s lenivostí, falešnými předsudky, pohodlností, sebelítostí a strachem z nových názorů a podnětů. Závěrem celého článku byl názor, že nikdy není pozdě začít něco dělat, byť by člověk začínal od nuly. Život tak může dostat úplně nový a třeba i nečekaný rozměr.
[caption id=“attachment_4300” align=“aligncenter” width=“500”]
Žádný člověk přece nemůže vědět co je někde hluboko v jeho hlavě schované. Ale dokud to nezkusí, tak to nikdy nenajde. Já si to často představuji jako strom, který má kmen a spoustu větví. Každá větev je různě tlustá a má spoustu “křižovatek”, na kterých začínají další větve - cesty poznání. Některé větve jsou tenké a krátké, jiné bohatě rozvětvené a někdy stejně tlusté jako kmen. Když strom roste, těžko soudit co z které větvičky vyroste. Vše ukáže čas a v případě člověka ochota vydávat se dál od kmene, zkoušet, experimentovat, bojovat s leností, pohodlností a hranicemi, které buduje okolní svět.
[caption id=“attachment_4300” align=“aligncenter” width=“500”]
Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se včera v noci vracel domů z pravidelného brněnského bluegrassového jamu, na kterém se v podzemí jedné vinárny téměř tajně jednou za měsíc schází pár bluegrassových nadšenců z Brna a okolí a hraje se a hraje. Jednou z pomyslných větví, po které jsem se před rokem a půl rozběhl je hudba a zvláště pak dobro (myšlen nástroj). Úplně noví lidé, nové myšlenky a křižovatky, nekonečné hodiny cvičení a úmorné pilování techniky. Ještě nedávno bych neřekl, že místo výhledů z Tatranských kopců budu čím dál častěji raději sedět zavřený celé hodiny doma a cvičit stupnice nebo studovat hudební teorii. Taky zjištění, že bluegrass pro mě nebude to pravé je velkou křižovatkou na mém stromě. Vracím se tím k prvnímu odstavci a musím tomu pánovi dát za pravdu. Nikdy není pozdě!