Útěk z Bílých Karpat
Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.
V Nové Lhotě jsem mrtvej. Dlouho odpočívám, ale nic to nepomáhá. Na Šibenický vrch stoupám s hrozným přemáháním a začínám přejezd hřebene. Za chvilku jsem na Velké Javořině, ale únava je hrozná. Z posledních sil stoupám ještě na Mikulčin vrch, ale je mi hrozně. Jede se domů. Takhle mě to nebaví. Vypil jsem za dopoledne snad čtyři litry vody, ale pořád je to málo, piju jak otesánek. Do toho pořád ten silný vítr.
Ale to k tomu patří. Příště bude zase líp.