Toulky po Evropě 2011
Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně - zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.
to prý je moře, tím oceán hraje, tak na trojském dvoře chutnají báje. (R. Křesťan)
[caption id=“attachment_262” align=“aligncenter” width=“500”]
Vše se vydařilo. Urazili jsme téměř šest tisíc kilometrů po západní Evropě (většinu mimo dálnice), prolezli jsme nepočítaně kostelů, starých uliček, kamenných městeček, čvachtali jsme se v Atlantském oceánu i Středozemním moři, zažili jsme ledové noci i tropická vedra, ochutnali Bretaňské palačinky, Španělské vínko a bylo nám dobře.
Cestou tam
Na cesty jsme vyrazili v sobotu odpoledne. Přejeli jsme republiku a první noc přespali v autě nedaleko zámku Diana na hranicích s Německem. Chtěli jsme co nejdříve do Bretaně a tomu jsme podřídili plány. Německo po dálnici a ve Francii po silničkách s přespáním u jezer (St. Dizier) až do Domfrontu. Tam se nám zalíbilo. První velký kostel, první vínko na malém náměstí jak z filmu Čokoláda.
Mont Saint Michel
Profláklé místo se spoustou turistů. Ale rozhodně stojí za návštěvu. Auto jsme nechali na břehu a ke klášteru jsme šli pěšky po náspu. Maky se bála, že nás příliv odřízne od břehu nebo nám zatopí auto, prej už s tím má z tohoto místa zkušenosti, před léty prej prchali před přílivem. Klášter byl jak z pohádky, úzké uličky, schodiště, labyrint různě propojených náměstí, vyhlídek, kaplí a průchodů. Něco pro mně.
Bretaň
Část Francie, která se nám líbila nejvíce. Na každém rohu nějaká památka. Spousty starých staveb z kamení. Všudepřítomné palačinkárny. V Quimperu jsme byli ve velké galerii, tolik obrazů pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. V Pont Avenu, malířském městečku, jsme trefili polední pauzu a muzeum bylo zavřené, ale i tak jsme viděli spoustu obrazů. Pole s menhiry v okolí Carnacu nás trošku zklamaly, nic zajímavého, kromě toho že si tam stojí, nám na nich nepřišlo. Zase jsme si jednou ověřili, že rady z turistických průvodců jdou často mimo naše choutky a že se nám většinou líbí věci, které si najdeme sami (často náhodou).
Španělsko
Do Španělska jsme přijeli přes vysokohorské sedlo v Pyrenejích a rázem se oteplilo. První noc jsme spali na Mussaře, což je naše oblast. Vše je při starém. Akorát kostelík v ghosttownu dostal podpěry, protože asi někomu ublížil (na hřbitůvku přibyl křížek). Týden jsme se čvachtali v moři, jezdili lézt na Mussaru a do Arboli a nebo se jen flákali v parádním apartmánu kousek od moře, který jsme si pronajali. Noční život ve Španělsku je pro nás nezvyklý. V půl noci je vše jak u nás dopoledne - obchody a hospůdky otevřené, na ulicích a náměstích mraky lidí.
Cestou zpět
Zpátky jsme jeli taky přes Pyreneje, ale vzali jsme to přes Andoru. Chtěli jsme se stavit za Leou a jít v na nějaký pěkný trek, ale nakonec nás Andora ani Pyreneje moc nezaujaly (kromě přejezdu přes sedlo, kdy jsme autem byli 2500 m.n.m). Naopak Francie mezi horama a Lyonem byla krásná. Něco jako Vysočka, ale často výš (i 1300 m.n.m) a s většími výhledy. Jednu noc spíme v lese někde u Karlsruhe a pak jsme doma. Zvláštní pocit nemuset se nikam harcovat, vařit na sporáku, spát v posteli, domluvit se. Zbývá nějaký ted den volna a tak valíme rovnou na Vysočinu - kola, lezení, taková pěkná tečka.