Tišnovsko pro nebojácné
Podzimní temně zamlženě slunečno sychravé dny mám z celého roku nejraději. V neděli jsem po dlouhé době nasedl na kolo a vydal se na výpravu do neznáma. Tentokrát do kraje na sever od Tišnova.
Dřina to byla hrozná. Po rovinkách ani asfaltkách naplánovaná trasa moc nevedla. Po vyšlapání kopce následoval obvykle sjezd do nejhlubšího dna dalšího údolí, a pak zase nahoru, a dolů a nahoru. A aby ty vlnovky nebyly moc montónní, tak se terén, po kterém jsem šlapal nahoru, měnil s každým kopcem - jednou podmáčená louka, podruhé cesta hustě zarostlá kopřivama a ostružiním, pak třeba bahno překryté listím a nebo prudká kamenitá cesta hodná spíše tatranské doliny. Příště budu muset plánovat pozorněji. Stavil jsem se k Arnymu na chatu, kde bylo fajn. Tma přišla rychleji než jsem čekal a posledních 20 kiláků jsem jel potmě. Tmavá postavička tlačící kolo po poli do prudkého kopce a bloudící téměř na každém křížení cest (jízda po lesních pěšinkách s malou polovybitou lampičkou není to pravé). No nádhera. Ještě že nejel nikdo se mnou, to by bylo nadávek.
Jel jsem to asi sedm hodin, nastoupáno kolem 2,5 km, únava pořádná. Z mapy na cykloserveru jsem vymazal odbočku k Arnyho chatě a všechna bloudění, kterých bylo nemálo. Kdo trasu projede, má u mě pivo.