Bílý kříž
I když jsem se zařekl, že na Vlkovy skalky v okolí Znojma už nikdy nepojedu, vydal jsem ze tam znovu. Po předloňské ostřejší výměně názorů s Vlkem a Iljou jsem si řekl, že je třeba dát jim ještě jednu šanci. S nápadem přišel opět Mára a aby mě pro svůj záměr získal, hned ze začátku mě upozornil, že v oblasti, kterou tentokrát vybral, je i provovýstup někoho jiného než výše zmíněného slavného dua Jevišovské pahorkatiny. Mrkl jsem do krásného nového průvodce, ale kromě Ilje a Vlka jsem žádné další jmého nenašel. Uklidňuji se tím, že pár cest nemá autora - toť naše naděje, to budou starší klasiky vedené logicky, na skále se lezlo už dříve. Přesto pro jistotu studuji mapy okolí, hledám opuštěná místa, opevnění, staré budovy … co kdyby.
Mrzne, je zamračeno, Dyje se líně převaluje a pod skálu Pohraniční stráže přicházejí liduprázdnou krajinou dvě postavičky s bágly . Nad hladinou řeky se nese rozhovor přecházející v přátelskou hádku. Natěšené hlásky se dohadují kdo poleze první, jakou cestu dát na rozlezení a co všechno by se dalo stihnout vylézt..
Tak nějak to bylo. Mára vybírá cestu a já tahám první délku. Nadšení mě přechází už pod prvním borhákem. Skála není vůbec taková jak vypadala ze země, prsty mám promrzlé na kost a obtížnost je mírně vyšší než to vypadalo. Navíc lezu v pohorkách, protože mi byla zima, nechtělo se mi přezouvat a vypadalo to, že to bude choď…. no, jen vypadalo, v šestkách si někdy zabojuju i v lezečkách na vyhřáté skále. Nesměle navrhuji štand, ale Mára mě žene výš. Konečně mám svoji délku za sebou. Dolízá Mára a už méně nadšeně se vydává do vrcholové stěnky.
Mrzne, je zamračeno. Dyje se líně převaluje a dvě postavičky sedí na vrcholku skály nad řekou. Jedna kouří a druhá sedíc na laně kouká do země. Není rozumět co říkají. Z rozhovoru vedeného zlostnými hlásky lze sem tam zaslechnout jen něco jako Vlk nebo Ilja.
A pak jsme se šli projít a jeli jsme na Cornštejn a k Čížovu na zbytky opevnění a do Znojma na baštu a lézt už do téhle oblasti nikdy nepojedu.