Za sluncem

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko)

Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Lesní cesta ze sedla přes Švýcárnu byla velkým zážitkem - nad hlavou zářící Orion, pode mnou inverzní moře prosvěcované oranžovými kruhy vesnic a přede mnou Praděd s prvními náznaky vycházejícího slunce. Po šesté jsem na Pradědu. Vše je pokryté bílou námrazou, na teploměru deset pod nulou a venku hustá mlha. Na nějaký východ teď nemám ani pomyšlení. Raději se věnuji nohám, které mám zmrzlé od prstů až po kotníky a dlouho je nemůžu rozhýbat. Trvalo to skoro tři čtvrtě hodiny. Venku pořád mlha. Klepu se zimou v zádveří vysílače a naděje na bílé moře, nad kterým se vynořuje oranžový kotouč berou pomalu za své. Ale odměna se přece jen dostavila. Během několika minut se projasnilo a začalo divadlo. Přece jen jsem netáhl ten těžkej foťák úplně zbytečně. Rychlý sjezd na Ovčárnu a stoupám na Vysokou holi. Místa, která znám jen ze skialpů teď projíždím na kole. Spěchám, abych se nesetkal s žádným turistou nebo ochranářem. Jediný koho cestou potkávám jsou tři další cyklisté od nás z Beskyd. Při sjezdu z hřebene k Františkově myslivně už dýchám klidněji a od myslivny už jsem na cestách zase “legálně”. Ještě malá komplikace na svazích Velké Jezerné (minulý rok jsem z ní sestupoval úplně stejně a říkal jsem si, že tudy už nikdy nepůjdu) a začínám pomalu stoupat na horní nádrž. Výhledy, sluníčko, čokoláda, mráz, liduprázdno, nádhera. Dolů pod mraky se vůbec nechce, ale mrznout nahoře taky ne. Navlíkám na sebe všechno co mám a vzhůru dolů. Nekonečný sjezd do Koutů. K autu dojíždím jak rampouch, ruce a nohy mi rozmrzají až někde v Šumperku. Ale stálo to za to. Před jednou jsem doma v Brně.