Modrý Pavouček

Dnes v práci jsem byl opravdu rád, že jsem vůbec dorazil. Kam ten svět spěje:

U Rohlenky je na dálnici zpomalení. Včera večer se tam už od Slavkovského nájezdu dělaly kolony a sjížděli jsme na starou cestu. Nebyli jsme samozřejmě sami. Před náma sjížděl jeden z těch “vídeňských Poláků”. O Polácích na cestách mezi Vídní a Těšínem si myslím své, ale ten včerejší tomu dal korunu. Motal se divně už před křižovatkou, asi studoval mapu. Přehlídl tak zřejmě, že není na hlavní. A aby zmátl auta řítící se devadesátkou po hlavní od Rousínova, tak před křižovatkou téměř zastavil. Pak pomalinku bez blinkru na hlavní najel. V tu chvíli se nám s Maky udělalo úplně špatně. Podobně se zřejmě cítil i řidič velké dodávky, který nějakým zázrakem jak blesk proletěl Polákovi před čumákem, protože po pár set metrech stála dodávka na krajnici. Řidič nejspíš rozdýchával myšku, kterou Polákovi zachránil život. Tohle fakt nikdy nepochopím.

Ráno jedu do práce a na Vídeňské se jak blesk vyřítil cyklista z cyklostezky, která u vody silnici kříží. Pocity podobné jako včera večer. Přibrzdil jsem, abych ho nesejmul, auto v protisměru také, a cyklista se za celou dobu nepodíval ani doprava ani doleva. Na kole jezdím mírně agresivněji než ostatní cyklisté, ale takovou ruskou ruletu nechápu.

O kilometr dál přijíždím odbočovacím pruhem k semaforu. Oba pruhy v protisměru jsou zacpané kolonami. Najednou instinktivně brzdím. Hlavě to dochází o něco později. Ještě, že noha poslouchá nějaký skrytý reflex. Nějaký chytrolín stojící v koloně dupl na plyn, přejel přes bílé čáry do protisměru, přímo do mého odbočovacího pruhu, aby ve své koloně předjel jedno auto, které mu zřejmě něčím vadilo. To, že kdybych nedupl na brzdu, tak jsme se trefili čelně v mém pruhu už mu evidentně nevadilo.

To je bezmoc. Jen doufám, že budou dál fungovat všechny šesté smysly, díky kterým se mi na cestách daří nikomu neubližovat a přežívat.