Kolem Svratky
V neděli bylo úplně stejně jako v sobotu. Počasí, že by psa nevyhnal, tedy přesně takové, jaké mám pro courání s foťákem nejraději. Šel jsem obhlídnout Bystrcká stínadla, ale nejvíce času jsem strávil na břehu Svratky. Bylo to skoro jako u nás v Beskydech v Čerňavině. Stromy se vynořovaly z mlhy … Večer jsem pak vyvolával dofocené filmy. Opravdický duchovní obřad. Často už si nepamatuji co všechno jsem na film nafotil a o to větší boj pak vedu s nedočkavostí. Spěch se ale nevyplácí. Právě naopak, je třeba dodržovat postup, nikam se nehnat, ale ani se neloudat. Vždy když jsem se nechal unést zvědavostí a něco jsem uspěchal, udělal jsem chybu.
Třináct minut. Pravidelně otáčet vyvolávací tank a Čekat. Čekat s velkým, protože tohle čekání není jako jiné. Těch několik minut mi dává pěkně zabrat. Asi je to tím, že necelá minuta mezi dvěma překlopeními tanku je hodně málo na to dělat něco jiného, ale až moc na kolotoč myšlenek, který se v hlavě při pohledu na vteřinovou ručičku roztočí. Četl jsem teď v knížce co jsme dostali od Dáši pěknou úvahu: zkuste nakreslit křídou čáru metr dlouhou, ale ne moc rychle, zkuste ji kreslit minutu, a pak hodinu. Asi takové to je s tím mým čekáním.