Volání Severu
Akce z 10.-19. září
Je sobota, blíží se půlnoc a my přijíždíme do Norské vesničky Elga na břehu obrovského jezera Femund. Je zima, tma, liduprázdno a jemně poprchává. Jak tak stojíme na temném přístavním molu, začínají se hlavou toulat první myšlenky na naši cestu necestu zdejší divokou krajinou. Zvládneme to? Představa, že k molu, na kterém stojíme připlujeme za týden na lodích se v tuto chvíli jeví jako šílenství. Femund vypadá jako něco, po čem se nedá na těch malých lodích vůbec jezdit. Jako bychom stáli na břehu moře.
Výprava to byla úžasná a je hodně těžké popsat alespoň část z toho co se ve člověku na takových místech odehrává. Žádné slovíčkaření ani fotky tentokrát nemohou stačit, tohle si každý musí prožít sám. Vydali jsme se do míst, která jsem dříve vídal jen v představách při čtení dobrodružných knih o lovcích, zlatokopech a zálesácích. Na lodích jsme vypluli do kraje jezer, bříz, říček, močálů, holých kopců, barevných mechů, borůvčí, ukrytých dřevěných srubů, stoletých stromů a nebojácných sobů. Večery u ohňů s víny od Veviny a spoustou dobrot vše ještě umocňovaly.
Za šest dní strávených v parcích Rogens naturreservat a Femundsmarka jsme urazili něco přes sto kilometrů. Většinu trasy jsme jeli na lodích, ale sem tam jsme potkali delší čí kratší nesjízdné místo. Nemalou část cesty jsme tak museli přenášet lodě, věci i sebe po souši, což byla neskutečná otročina. Nadávali jsme teda pěkně (hlavně na Janka, který to celé vymyslel) a ke konci už jsme byli hodně unavení. Ale dobré to bylo, s troškou dostupu už to hodnotím mnohem pozitivněji.
Díky Vám všem, se kterýma jsem strávil deset krásných dnů v divočině: Olči z Novohradek, Radkovi taťkovi, našemu průvodci Jankovi, jeho letušce Markétě, Tilakovic Romanovi, prasátku Piáskovi a mé spolujezdkyni Vevině. A díky jim i za spoustu fotek, ze kterých jsem pár vybral pro tenhle příspěvek.