Lapidárium | Modrý Pavouček

Po letech cestování po světě se mým ideálem stala klášterní cela. Holé stěny, dveře, okno, lůžko, pár knih, papír, tužka. Okno vede na klášterní dvůr. Roste tu jediný strom. Pak je tu ještě trávník a keře dřišťálu. Nic víc k vidění. Není slyšet žádné zvuky zvenčí. Občas sem zabloudí pták. Někdy prší. V zimě je všechno bílé.

Ráno ohlašuje malý zvon čas motlidby. Ta je výzvou k soustředění. Připomíná, jak je důležité. Připomíná také pokoru, vědomí hranic: nemůžeme obsáhnout všechno. Nemůžeme dojít do cíle. Můžeme se mu jen přiblížit. I to už je hodně, sice to není všechno, ale opravdu - hodně. Pak odcházíme do refektáře na snídani. Během jídla se nemluví. Potom zpátky do cel. Každý do své. Je slyšet zvuky zamykaných dveří. Teď mám až do oběda klid. Mohu zasednout za stůl a psát.

Text je opsaný z knihy Lapidárium, kterou napsal polský autor Ryszard Kapuściński. Je psána formou krátkých, maximálně dvoustránkových fragmentů a je hodně zajímavá.