Chladnou zemí
Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? (Dorota Maslovska)
Pár hodin a obsah této zvláštní knihy se ve mně rozpustil tak jako vždy když natrefím na něco co se dotýká mé duše. Jsem rád, že nejsem jediný pro koho temné věci z dob minulých nejsou jen statistikou:
"…patřila k pátračům po pryčnách … a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly … a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval … zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát? … tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotknul démon … to dávné tehdejší vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku … tak, že byli zralí na psychiatra … někteří se ovšem vydali na cestu, někam na Východ, na vlastní pěst, s batohem a kreditkou od rodičů v kapse … a pátrali u vlhkých ruin někde v Polsku, na Litvě, v Rusku … prostě všude, kde jsou dávné masové hroby častým zjevem, tihle hledači se jak kapky černě vsakávali do podzemních potoků tajemného kontinentu, kterým jim byl Východ, a tak je jasné, že často plní úzkosti padali psychicky na dno … do Terezína občas někdo takový taky dorazil … pátrači toužili uvolnit svůj mozek z bolestivého sevření, nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem, obyčejní turisti prolézali Terezínem podobně jako třeba středověkým hradem, kde v mučírnách či hladomornách pořizovali víceméně podařené fotky či video pro celou rodinu, hledači pryčen na podobné skopičiny ani nepomysleli, ti tu byli rozťatí šílenou bolestí a věčnou otázkou pátračů, když se to stalo, tohle vyhlazení, stane se to zas? … Cítili, že v Terezíně a podobných zařízeních nejsou ve středověkém hradu, ale v propasti, kde se roztrhl svět, octli se tu ve světě bez slitování, kde je možné všechno … a to jim žralo hlavy…(Jáchym Topol)" Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy, pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už nešlo o mýho tátu, ale vůbec. Že se to všechno stalo? Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě. Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem už žádné kamarády neměla. Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom. Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Teď jsem tady. (Jáchym Topol)