Velký Kežmarák
Byl jsem zimní nováček a s Jankem jsme podnikli kouzelnou lezeckou a lyžařskou výpravu. Nedávno o tom Janek něco napsal, tož tady je jeho článek:
Od Eigeru k Tatrám
Už je to nějaký čas, co jsem se pokoušel s kámošem vylézt v zimě severní stěnu Eigeru. Se ví, že jsme byli patřičně natěšení, protože severní stěna Eigeru, obávaný “Mordwand”, se neleze každý den.
Pamatuju si, jak jsme celý den v hlubokém sněhu vláčeli proklatě těžký bágly pod stěnu a unavení jsme pak večer usínali se svrbivou zvědavostí, jak obstojíme v dalších dnech ve stěně. V noci pak přišla vichřice se sněhem, kterou jsme byli schopni ignorovat akrorát asi do úrovně Rozlámaného pilíře, kde má člověk vylezených jen 500m ze skoro 4km dlouhé cesty, odkud jsme nakonec prchli ze stěny pryč.
Když jsme pak jeli autem domů, cítili jsme se jako zpráskaní psi, protože jsme “ZASE” nic nevylezli. Měl jsem tehdy celý dýden dovolené a tak jsem se doma vůbec nezdržel a jel jsem ještě odpoledním autobusem za kámošema do Tater.
V Tatrách svítilo slunko, modrá obloha seděla nad dolinama jako přibitá. Měl jsem tehdy zálusk dát si nějaké to zimní sólíčko, které ve mně už nějaký čas zrálo, ale osud tomu chtěl nakonec úplně jinak. Kámoši byli na Popradském plese, kde probíhal jako každý rok zimní nováčkovský kurz. Neměl jsem spolulezce, a tak jsem si vybral na rozlezení jednoho z nováčků. Jmenoval se Michal, ale protože si jména vůbec nepamatuju, musel se smířit se jménem “Franta”. Hned následujícího dne jsme si “vysmrkli” prostřední pilíř na Tupou a z vrcholku až do soumraku vychutnávali okolní panoramata, jedním slovem paráda. Franta byl naprosto v pohodě a tak jsem si říkal, že by další den mohl jít lézt se mnou místo sólování.
Plán byl jednoduchý. Ráno vstát na Popradském plese, na lyžích sjet na první tramvajku, kterou jsme se svezli do Tatranské Lomnice. Z Lomnice na Skalnaté pleso lanovkou a pak už zase po “svých” na lyžích pod Velký Kežmarský štít. Když jsme se podívali do Obrovského kútu, který jsme chtěli lézt, viděli jsme krásné rampouchy, které zdobily horní partie cesty a s rachotem se co deset minut řítily do údolí. Tak tudy se lézt nedá, to nám bylo hned jasné. Slunce začínalo pomalu pěkně hřát a nám se nechtělo jen tak zabalit “pár našich švestek” a jít pryč. Rozhodli jsme se, že zkusíme stěnu vlevo, kde se nám skála zdála průstupná a pevná. Spacáky a jiný těžký “blbosti” jsme nechali na zemi u lyží a v lehkým stylu jsme pádili neznámým terénem vzhůru.
Lezení v lezečkách mě brzy pohltilo a odlezené metry rychle přivýbaly. Občas jsem ve stěně narazil na vyledněný koutek nebo na “glazurované” převislé bříško. To mi pak bylo chvíli pěkný horko … smýčky, čoky, skoby, všecek můj um a strážný anděl byli v akci.
Pozdě odpoledne jsme se dostali na žebro oddělující jižní stěnu od jihozápadních komínů. Dostali jsme se do stínu, kde nastal čas přezout, převlíct a “přepnout” zase na zimní lezení. V mačkách a s cepíny jsme stoupali 60 st. firnem souběžně vzhůru. Po 200m se kuloár prudce zůžil a postavil. Byhlo nutné pro změnu uplatnit všechny naše “mixérské” dovednosti, které jsme měli a také pár skob, které pomohly v místě, kde už dovednosti nestačily. Závěrečná vrcholová firnoviště jsme už stoupali souběžně za svitu čelovek.
Na vrchol jsme se dostali právě ve chvíli, kdy se nad obzor vyhoupl měsíc. Začínala krásná, bezoblačná, mrazivá noc a my jsme proklínali nápad nechat naše spacáky pod stěnou, protože jsme se tak pravděpodobně připravili o “životní” bivak na vrcholu pod miliardama zářících hvězd. Chvíli jsme v tichu noci hypnoticky koukali po okolních kopcích a začali jsme sestupovat. Unavení a jako v transu jsme sestupovali zpátky k lyžím a k batohům, kam jsme se doplahočili až někdy k ránu. Kdyby mi v tu chvíli někdo tehdy řekl, že jsem právě prožil jeden z nehlubších lezeckých zážitků mého obyčejného života, asi bych mu nevěřil.
To člověku většinou dojde až mnohem později…
Janek Bednařík