Ďábelská hora
Dnes jsme se vypravili na Mt. Diablo, což je hora asi hodinu cesty směrem do vnitrozemí. Chtěl jsem přežít a tak jsem se hned po snídani tlačil za volant. Neznám věru větší ohrožení své existence než Huga za volantem. Nastartoval jsem a už je tady první hláška - máme málo paliva, musíme na benzinku. Koukám na budík. Máme něco přes půl nádrže. Kladu odpor. Marně. Mám se hádat? Počítám do deseti. Dobře. Vydáváme se opačným směrem než je Mt. Diablo. Hned na první křižovatce mě Hugo nutí udělat U-turn - tak se tady říká otočení se na křižovatce do protisměru. Nesmí to být ovšem zakázané - jsou na to zvláštní značky, které u nás nemáme. Samozřejmě, že na té křižovatce zákaz je. Říkám, že tu to nejde. Ale jo. prej jde. Ukazuju na značku. Já se tady vždy otácím, říká Hugo. Já pojedu o jednu křižovatku dál, říkám já. Ne, otoč se tady. Ne, jedu dál říkám já, chcu jezdit podle předpisů. Hugo na to: já se tady vždycky otáčím a nikdy se nic nestalo. Ufff, začínám počítat do deseti abych ho nezabil. Otoč to, otoč to na moji zodpovědnost, hustí do mě Hugo. Ufff, tak to už je fakt moc, počítám do dvadceti. Na další křižovatce už se U-turn může udělat a tak se tam otáčím. Ztráta času oproti Hugově variantě asi deset sekund. Vůbec už mě pak nemůže rozhodit to, že mi Hugo na dálnici co pár minut říká, ve kterém pruhu bych měl jet, byť pro to nemá žádné logické vysvětlení. Jen letem vnímám Hugovo přiznání k pokutě, kterou platil ve Vídni těsně před odletem. Prohlídl jsem i fintu, kdy Hugo tvrdil, že tachometr v autě není dobře zkalibrovaný a že můžu jet klidně rychleji. Když jsem se ho zeptal, jak by tohle vysvětloval americkému policajtovi, tak se jen potutelně usmíval. Je to nebezpečný člověk - neumí řídit a ignoruje předpisy. Vlastně se divím, že ještě žije - přičítám to ohleduplnosti místních řidičů. A tak celý den počítám a počítám a zkouším všechny možné postupy na to, jak se udržovat klidný, abych světu neulehčil od toho našeho podivínského Vídeňáka. Dal jsem si závazek - nikdy víc s Hugem v autě.
Na ďábelské hoře bylo krásně. Výhled jak z Gerlachu, k tomu sluníčko a vůně borovic (asi). Bylo vidět až na San Francisco, Golden Gate a Twin Peaks. Do vnitrozemí se táhne nekonečná rovina. Čekal jsem, že uvidíme zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada, ale dálavy se schovávaly v oparu a mracích. Budeme si k nim muset zajet.