Velká Fatra
aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou
Den nultý
Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu.
Den první
Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně. S hromy a blesky v patách utíkáme k Rakytovu. Původní plán dojít až k Čiernemu kameni bere s prvními kapkami za své.
Den druhý
Ráno, slunko, modré nebe. Přes Rakytov a Ploskou se dostáváme k Borišovu. Konečně vidím místo, které znám jen z Hackelovek. V chatě se chováváme před odpolední bouřkou a večer už šlapeme první kilometry Turčianského hřebene. Každý kilometr je plný Márových depresivních vzpomínek na vánoční přechod tohto hřebene před osmi lety. S úsměvem přecházíme i takové výrazy jako zelené peklo, pila, peklíčko, mordor … nám se tady prostě líbí. Na ostrém hřebínku Javoriny stavíme během několika sekund stan a už poněkolikáté tak utíkáme zákeřným bouřkám hledajícím našeho Máru. Medvědům se utéct nedá. Podrobnosti podá Káma s Márou osobně.
Den třetí
Přežili jsme noc. Přes Javorinu, Malý Lysec a Jarabinou se prodíráme na Kľak. Je to peklo. Máro, měl jsi pravdu. Sestup do Ľubochně po kravích stezkách jakoby neměl konce ani dna. Ještě, že to nemusíme šlapat nahoru. Ale zvládli jsme to. Celé V-čko Fatranského hřebene je za náma. Ještě večerní koupel na Šutově a pak už let nocí směr Brno.
Bylo to super děcka. Dík.