Modrý Pavouček

Ráno chumelilo a chumelilo a chumelilo …. letos první pořádná sněhová nadílka v Brně. Počasí jak stvořené pro klub “Schizorgu”. Mára ale odjel někam do Beskyd a nikdo jiný mě nenapadl. S Martinem jsme se podívali do Dolních Kounic na klášter a polorozbořenou katedrálu Rosa Coeli. Vše bylo ale zamčené a nikde nikdo.

Mára by ze mě měl opravdu radost - bez mapy, bez jasného plánu kam chci dojít a napůl promočený jsem se sám vydal v husté chumelenici z Dolních Kounic směrem, kterým jsem tušil Brno. Díky tomu, že jsem neměl jasný cíl, nemůžu říct, že jsem bloudil. Nicméně, v bílé tmě jsem se motal po polích bez jakékoliv představy kde jsem a kterým směrem jdu. Po nějaké době se přede mnou uprostřed pole vynořil chlapík se psem. Vypadal stejně překvapeně jako já. Pokecali jsme a nasměroval mě k nejbližší silnici.

Na silnici jsem už sice věděl kde jsem, ale začal jsem řešit úplně jiný problém - roztlačování aut. Přísloví “Za dobrotu na žebrotu” si ten den díky mě opakovalo určitě několik desítek lidí. Každou chvíli mi totiž někdo zastavil a z dobré vůle se optal jestli se mi nic nestalo, jestli nepotřebuji odvézt a co že dělám na cestě v takovém nečase. Všem jsem vysvětlil, že jsem  opravdu na procházce a že půjdu dál rád po svých. A pak se už většinou nerozjeli. Připadal jsem si dost trapně, zvláště když musela do sněhu a zimy vystoupit celá rodinka, jejichž auto jsem šikovně roztlačil tak, že stálo napříč cestou a čumák pomalinku sjížděl do příkopy.

Pak jsem se svezl zadara vlakem do Střelic, kde ohlásili, že vlak dál asi nepojede. Ze Střelic mě do Brna dovezl Ládin, kterého jsem takhle vytrhl od nedělní siesty s rodinkou a tímto se mu ještě jednou omlouvám.