Modrý Pavouček

Půl desáté v pátek večer. Vystupuji z auta do šílené chumelenice na přehradní křižovatce u mostu. Ostatní jednou spát do penzionu “Milouš”. Než se stačím přezout, převléct a přebalit bágl, mám polovinu věcí mokrou. To zas bude noc. Ťapkám v čerstvém prašanu směr Stráně. V tomhle počasí mě napadá spaní jednině v seníku pod Divokým dolem. Za necelé dvě hoďky jsem tam. Krásné místo na spaní … teda až na tu mrtvou srnku. Záhrab a klasický polospánek v mokrých věcech.

Ráno šlapu s plným báglem za děckama do sousedního údolí. Hřeben přecházím kolem Františkovy myslivny, uff, dřina. Za tři hodiny jsem ve Vernířovicích, kde potkávám Toma s Milošem. A začíná stíhací závod na vedoucí skupinku, která už je na hřebeni a míří na Břidličnou horu. Kluci mi mizí v první zatáčce. Závěrečná část pod-vrcholovým lesem je nekonečnáááá. Na hřebeni jsem sám, jen vítr, zima a mlha. Nemůžou být ale daleko. Akorát nic nevidím a netuším kudy jeli dolů. Nakonec je doháním v polovině sjezdu. Podmínky jsou “vskutku epesní”. Pak ještě jeden výstup na boční hřeben. Jsem totálně unavený, mám křeče, skoro nemůžu stát. Ale i tak byl sjezd přes andezitové skalky nádherný (dík Milošu).

V neděli ráno se objevuje Luboš s Marešem. Nečekali jsme je tak brzo (dali Brno - Jeseníky za hodinu). Vyrážíme směr horní nádrž a cestou potkáváme další Brňáky (to je moje lókáááá). Říkáme jim, ať nejezdí Frantovým žlabem, ale i tak si neodpustili shodit tam lavinku. Nahoře u nádrže je bezvětří, to jsem tam ještě nezažil. Sjezd je parádní a vidíme spadnout další lavinku. Luboš láme lyži a Mareš mi pro změmu posílá svoji lyži svahem dolů. Mihla se kolem mě tak rychle, že jsem ji ani pořádně neviděl. Nakonec šlapeme “takovým úplně mírným svahem” a jedeme Turecké svahy. A konala se i malá třešnička na dortu - uzoučký průsek hustým smrkovým podrostem po pás v prašanu s Marečkem a Milošem v zádech (doslova).