Modrý Pavouček

S chruďou jsme se vydali na východ slunce na Smrk.

Písek. A zrovna před odjezdem z Brna jsem si listoval v mé oblíbené knížce: Šel jsem takhle jednou Vlčí roklí v Adršpachu, bylo to někdy na podzim, kdy už všude leželo zrezivělé listí a ve vzduchu visela syrovost nadcházející zimy. Tenkrát jsem řešil problém, se kterým se potkal snad každý opravdový lezec. “Co vlastně pro mě lezení znamená? Jakou má cenu? Copak můžu celý život jen lézt po skalách?” a tak podobně jsem se vyptával. A někde tam, na pomezí Teplických skal a Adršpachu, jsem odpověď na tyto otázky našel. Tam jsem pochopil, že lezení, a právě to na pískovci, vychovává k opravdovosti a pevnosti, ale také k respektu a pokoře. Pomáhá člověku řešit všechny situace v běžném životě. Kolikrát se člověk zachoval zbaběle, koklikrát podlézal, kolikrát podváděl. Kolikrát jenom přeháněl a kolikrát lhal, ví jenom on sám. Setsakramentsky to ví! Copak by “se stejnou” mohl kdy vylézt cestu, na které kromě fyzické síly musí předvést i psychickou připravenost? Tichým nekonfliktním řešením je vyhnout se takovým cestám diskrétním obloukem. Halasně však takové cesty prohlašovat za oprýskané dědictví minulosti, za výkladní skříň egoismu tehdejších sebestředníků, za zbytečně zbabrané místo na skále, za brzdu, která dusí pokrok, to je obyčejná zbabělost. Přelézání morálových cest minulých časů může být dnes svého druhu ryzím existencialismem, takovým kukátkem do těch nejtemnějších záhybů vlastní duše, vlastního vědomí. Filip Šilhán, Cesta do hor

Do Tater jsem si tentokrát vzal lezení i skialpy. Dopoledne se lezlo a odpoledne a večer jsem vyrážel na lyže do dolin kolem Brnčálky. Nádhera

Focení v kraji opevnění, liduprázdných luk a hor, spaní na Tetřeví hoře. Pěkně o téhle akci píše Alex.

Za lezením téměř do hor.

S kamarády z práce jsme po práci vyrazili na skok do Žďárských vrchů.

Další ze super víkendů strávených na bunkru K5 a v okolních horách.

Tento víkend nám to krásně vyšlo a povedly se krásné sjezdy. První noc jsme spali venku na verandě chaty na Popradském plese. První krásný sjezd byl z hřebene Kopek, mám rád část, která vede úzkým skalnatým žlabem. Navnadilo nás to s Tomem tak, že jsme se přeplazili kosodřevinou na dně doliny a vydali se zkusit pověstný Červený žlab. Ale utekli jsme z toho, nejdříve nás téměř trefil šutrák, který propadl celou stěnou a dopadl na místo, kde jsme stáli, pak spadla do žlabu z boční stěny lavina mokrého sněhu a jen tak tak jsme se schovali do výklenku ve stěně žlabu.

Sněhu poskrovnu, ale i tak super víkend. Tatry člověka jen tak neomrzí, i když zrovna nejsou ideální podmínky.

Adámo nás vzal do míst, která nikdo z nás, Brňáků, neznal.