Dříve jsem kras moc nemusel. Vždy jsem měl raději vysoké hory, ostré skály a jehličnaté lesy. Tento rok se mi ale v krase hodně zalíbilo. Dnes jsme dali další cestu - New Age. Když jsem cestu poprvé uviděl, říkal jsem si, že člověk musí mít kras opravdu od srdce rád, aby se pustil do něčeho takového. Klasifikace něco kolem A2, v průvodčíku najdete nějakou mixovou, které moc nerozumím. Cestu udělal Pidiondra s Wattem.
Dva dny plné sněhu, zimy, lan, karabin a horského vzduchu. Kolem chaty Paprsek jsme se Zobčou vystrojili něco jako malé lanové centrum. Škoda, že v jednom kuse chumelilo, nedalo se pořádně fotit.
Tak jsme s Tomem vyrazili na tradiční čtvrteční hákování v krase. Tentokrát jsme vybrali Hýskovy Rorejsy. Cesta to zřejmě bývala hezká, ale chybějící a poškozené nýty z ní dělají pěknou morálovku - že Tomášku? Ještě teď slyším zvuk popojíždějícího háčku. Pytel jsme nakonec zavěsili v modré smyčce v hodinách a podle smyček níže to někdo zapytlil už dříve. Uřezané nýty by asi po nějaké úpravě šly obhodit lankem čoka, ale musely by se trošku upravit - možná by to šlo skobou a kladivem. Času jsme měli dost (celou noc), ale shodli jsme se, že nám to za to nestojí. Ani nevím, jestli se mi to chce ještě lézt. Hákování si představuju jinak. Ale i tak povedená akce, člověk je venku, nad hlavou má hvězdy a podzim v krasu je v tom nejlepším.
Po dlouhé době jsem vyrazil hákovat s Tomem. Čas, který jsme při odpoledním odjezdu ušetřili tím, že pracujeme v sousedních budovách jsme krásně ztratili zkratkou ve formě okružní jízdy Brnem. Pod Jáchymkou jsme ujistili zvídavou místní ženu, že přes potok kousek od jejího domu se opravdu dostaneme bez gumáků (byl tam mostek) a že stejně jako ona doufáme, že se nám potmě na skále nic nestane. Pak už jsme lezli a lezli a za tři hodinky bylo hotovo. Trošku nás zdržel bojácný netopýr, který se uhnízdil ve spárce, přes kterou cesta vede a pasuje do ní tutový friend. Zkoušel jsem ho nejdříve vylákat po dobrém (domlouvání), pak jsem zkusil i po horším (bušení kladivem do skály v okolí spárky). Nic se nedělo a tak jsem to zkusil po zlém (pokus o vyšťourání nebohého netopýra vklíněncem čtverkou). No pak jsem zkoušel ještě další vychytávky, ale netopýr jenom syčel a snažil se zalízt co nejhlouběji. Tak jsme vyděšeného netopýra nechali být a věnovali se kroku přes blbou skobu a háček. Moc pěkná cesta. PS: Netopýr pak vyletěl přímo na Toma.
Aneb: “Řeklo se bez lanovek”. Konečně jsem se dostal do západní stěny Lomnického štítu. Legendární cesta Hokejka mě lákala několik let.
“Dnes môžeme povedať, že história západnej steny sa uzavrela. Všetky výstupy už preliezli aj v zime. Hokejku dlho považovali za krajne ťažký a extrémny výstup. Bola akousi výsadou horolezcov z pieskovcových skál. Ale len bola, dnes je považovaná za peknú klasickú cestu, avšak zďaleka nie najťažšiu, lebo za tých 18 rokov od jej prvého zlezenia padlo v Tatrách veľa ťažších a technicky náročnejších výstupov. Západná stena nestratila však nič zo svojho pôvabu a za pekných slnečných dní sa z nej vždy ozývajú hlasy horolezcov a zvonenie zatĺkaných skôb.” I Gálfy, Jamesák 1999/6 Hokejka (V+,A1 RP:6 ), prví ju preliezli František Plšek a Václav Zachoval 22. augusta 1950.
Tentokrát žádné slaňování, utíkání, děšť a strach. Za tři hodinky jsme byli nahoře v lese a dolezli jsme tak cestu Zrdcadlo. Nádherná hákovačka. Poslední týden bych nazval odpytlovací - v pátek Papa La Lulu (VI+) ve Sloupu, v sobotu Sokolí spára (VI) a Pekelník (VI) na Drátníku a teď i tahle cesta.
Zrdcadlo, IV/A2, R. Hýsek, F. Plšek 1967, Mor. kras, Josefovské údolí, Býčí skála. Na zrdcadlo stačily presa (čím více tím lépe, klidně i 20) a čoky. Pro dolez až nahoru do lesa je třeba přibrat nějaké ty skobky a friendy. Mišan a Giťule
Bez velkého plánování jsme vyrazili na přechod hlavního hřebene. Na východní části je hodně polomů a některé úseky jsou téměř neprůchodné. Rozhodně ale nedoporučuju brát moc vážně řeči některých rádoby horalů, kteří po večerech na útulnách barvitě líčí všemožné nástrahy číhající na hřebeni na nedomorodé turisty. Všechny polomy se ale daly obejít a od značky jsme se odchýlili jen minimálně. Časy uvedené na mapách a rozcestnících jsme, až na úsek Ramža - Čertovica (3h místo 1,5h), víceméně zkracovali. Celý přechod jsme dokončili klasicky za 3 a půl dne.
Obrovský kút jsem chtěl lézt už dva roky. Konečně. Díky moc Giťule, bylo to super.
Obrovský kút (VI/A4, RP:6), I.Dieška, M.Plzák, P.Pochylý, J.Unger-Zrust, 16.9.1967 Kriššákove platne (V+/A2 RP: 6-), M.Kriššák, G.Hák, M.Neuman, V.Petrík, 20.9.1970. Nad rampou jsme dlouho koumali kudy cesta vede, první délku jsme asi trefili, část druhé taky, pak jsme se trošku ztratili, nevadí, vylezeme si to příště.