Modrý Pavouček

Je to místo na pomezí tří historických zemí - Čech, Moravy a Slezska. Je to místo vtlačené mezi tři horské masívy - Hrubého Jeseníku z východu, Rychlebských hor ze severu a Králického Sněžníku od západu. Pramení zde tři řeky, jejichž vody odtékají do tří moří.

Odpoledne na Krkavčí skále. I po několika letech si nemohu zvyknout na ten pocit, kdy do čtyři hodin sedím v práci a před pátou už řeším některou z krasových cest. V krase je blaze, tak je to. Dali jsme si s Peťanem na rozlezení Diretissimu 5+, pak jsme zkoušeli Čertovo lože 6, Strakárnu 7- a Rohačku 6+, nakonec se setměním Korzo 5+. Pokud jde o horolezectví, platí to ovšem pouze v určitém smyslu. Zanechat horolezectví jsem nemohl. Selhal by každý, i ten nejkrutější pokus, vyrvat je z mého srdce. I zde jsem však podléhal otcovu vlivu: v pravý čas a ihned, jak ve mně procitlo vědomí odpovědnosti, zařadil jsem se do školy opatrnosti. Vždy jsem pomýšlel na konce. Stanovil jsem si zásadu: “Odvážný v rohodování, rozvážný v provádění” a vždy se obklopoval prvotřídními lidmi. Dříve než by to jinak bylo možné, dospěl jsem k poznání, že v horách má horolezec žít, nemá tam umírat a že smrt v horách není vždy koncem hrdinským, nýbrž často velkou hloupostí. (J. Kugy)

Tak to byla “Veliká krása”. Dík všem co ste tam se mnou byli, lezli a popíjeli. Tady je něco z toho co jsme lezli: Javor - Ferokles 6+, Koumácka 7-, Cesta svedkov liehovych 6+, Cumeľ 5-, Cesta ku lavičke 4+, Vajdátor 6, Celkom pekná 5, Pod Hradem - Venušino čaro 6-, Tahiti 6+, Havaj 6+, Scrabánia 5, Jelítko 6, Rapsodia v modrom (5, 5-, 6-)

Dík za pozvání do Svatého Štěpána na chatu ostravačky Kláry. Trošku pršelo, ale sešlo se nás nakonec nečekaně hodně: Štěpánkův Peťan, Zdenka s Aidou, Adááámo, Janča z úrazovky, Berny o berlích, Peťa co bydlí s Leou a jedno prase z Prahy (aspoň podle trička). Příště v téhle oblasti určitě směr Lačnovské skály.

Kdo slyšel předpověď na víkend (déšť, déšť, déšť, …), ten nikam nejel. Našlo se ale pár odvážlivců, kteří se pro jednou vzdali lezení a vydali se lehčím terénem (0 - 1 UIAA) na obhlídku Jesenických chat, restaurací, kaváren, seníků a přístřešků. Ze Skřítku přes Jelení studánku na Švýcárnu a druhý den Česnekovým dolem, údolím Desné na Velký Máj a zpět na Skřítek mě doprovázeli Mára se Zdenkou a Aida s Bonnie. Dobré to bolo.

Bylo pěkně teplo, bylo pivo i kofča, bylo suprové lezení, byla Klára s Jurou, Štěpánek s Mišáčkem, Radka s někým, Zdeňka s Aidou a Bonnie, byl i Mára, já, Lukáš a další … Abych nezapoměl, tady je kontakt do hájovny ohledně povolení vjezdu (určitě tu vizitku ztratím): Vladimír Doubrava, revírník, Bedřichov 14, 788 01 Oskava, tel. +420 583 255 015

S chruďou jsme se vydali na východ slunce na Smrk.

Písek. A zrovna před odjezdem z Brna jsem si listoval v mé oblíbené knížce: Šel jsem takhle jednou Vlčí roklí v Adršpachu, bylo to někdy na podzim, kdy už všude leželo zrezivělé listí a ve vzduchu visela syrovost nadcházející zimy. Tenkrát jsem řešil problém, se kterým se potkal snad každý opravdový lezec. “Co vlastně pro mě lezení znamená? Jakou má cenu? Copak můžu celý život jen lézt po skalách?” a tak podobně jsem se vyptával. A někde tam, na pomezí Teplických skal a Adršpachu, jsem odpověď na tyto otázky našel. Tam jsem pochopil, že lezení, a právě to na pískovci, vychovává k opravdovosti a pevnosti, ale také k respektu a pokoře. Pomáhá člověku řešit všechny situace v běžném životě. Kolikrát se člověk zachoval zbaběle, koklikrát podlézal, kolikrát podváděl. Kolikrát jenom přeháněl a kolikrát lhal, ví jenom on sám. Setsakramentsky to ví! Copak by “se stejnou” mohl kdy vylézt cestu, na které kromě fyzické síly musí předvést i psychickou připravenost? Tichým nekonfliktním řešením je vyhnout se takovým cestám diskrétním obloukem. Halasně však takové cesty prohlašovat za oprýskané dědictví minulosti, za výkladní skříň egoismu tehdejších sebestředníků, za zbytečně zbabrané místo na skále, za brzdu, která dusí pokrok, to je obyčejná zbabělost. Přelézání morálových cest minulých časů může být dnes svého druhu ryzím existencialismem, takovým kukátkem do těch nejtemnějších záhybů vlastní duše, vlastního vědomí. Filip Šilhán, Cesta do hor

Do Tater jsem si tentokrát vzal lezení i skialpy. Dopoledne se lezlo a odpoledne a večer jsem vyrážel na lyže do dolin kolem Brnčálky. Nádhera

Focení v kraji opevnění, liduprázdných luk a hor, spaní na Tetřeví hoře. Pěkně o téhle akci píše Alex.