Modrý Pavouček

Jarní lezení na Vysočině s lidma z Lokálky.

Tak jsme zase jednou vyjeli do Jeseníků i přes špatnou předpověď počasí. Tentokrát se ale pánové meteorové nemýlili. V našem týmu (já, Zuzka, Milouš a Igor) se několikrát začala šířit trudomyslnost a skoro jsme se sbalili a jeli domů. Je pravda, že ťapkání na lyžích v dešti a mlze morkým sněhem není pro některé to pravé, ale i tak bylo na horách pěkně. Zvláště bych pak vyzdvihl výkon na hřebeni, kde se nám ve velké bílé tmě podařilo jako zázrakem najít tyče a boudu, od které se jezdí Sviní důl.

S Lokálkou na skialpy.

Nijak zvlášť pestrá trasa - prostě nahoru, dolů, nahoru dolů, pořád dokola.

Půl desáté v pátek večer. Vystupuji z auta do šílené chumelenice na přehradní křižovatce u mostu. Ostatní jednou spát do penzionu “Milouš”. Než se stačím přezout, převléct a přebalit bágl, mám polovinu věcí mokrou. To zas bude noc. Ťapkám v čerstvém prašanu směr Stráně. V tomhle počasí mě napadá spaní jednině v seníku pod Divokým dolem. Za necelé dvě hoďky jsem tam. Krásné místo na spaní … teda až na tu mrtvou srnku.

Tak jsme se zase jednou na poslední chvilku dohodli, že pojedem do HOR. Tom se sice z Tater zrovna vrátil, ale to vůbec nevadí. Vyrážíme klasicky - kolem sedmé z Brna. Ve dvě v noci jsme na Popradském a steleme si venku. A protože je zadní vchod do chaty odemčený , okamžitě vyhlašujeme: “Kdo vleze první do chaty, je srab”. Ráno jdeme na Tupou, první pilíř slibuje parádní lezení v tatranských mixech (drny, skála, sníh).

I za lavinové čtverky se dá lyžovat.

Takový skoro jarní den.

Dlouho plánovaná výprava za lyžováním ve svazích Tetřeví hory a Sušiny. Vypravili jsme se do míst, která znám jen za sucha, tedy bez sněhu. Dnes bylo všude metr sněhu a bylo zvláštní lyžovat zrovna tady, mezi řopíky.

Teď už je mi to jasné - v Čechách si člověk o životě v Indii nemůže udělat žádnou reálnou představu. A chápu už i Indiány, kteří na otázku “Dá se v Bangalore pronajmout auto a řídit?” odpovídali hlasitým smíchem. Tak jsme konečně dorazili. Hned před letištěm se kolem nás vyrojilo snad tisíc Indiánů. Ale vše jsme zvládli. Cestu do hotelu jsme si zpestřili notebookem zapomenutým v taxíku. Čas je tady posunutý o čtyři a půl hodiny dopředu, ale během dvou dní jsme se celkem aklimatizovali.