Modrý Pavouček

Výprava do neznámé lezecké oblasti. Vylezli jsme plno pěkných cest - Poslední Vandr, Českou cestu, Dej si dolejt a další. Večer jsme dělali oheň a opíkali buřty, konečně jsem se dočkal. Jo, a Mára vlezl do Vltavy, hrdniský čin, voda jak led, oblast je totiž asi 4km pod přehradou. Mára, Já, Kiki

K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.

Naplánoval jsem si odpočinkový víkend na Vysočce. Celé se to ale nějak zvrhlo a v sobotu se lezlo jak o život. Patnáct cest už vydá na pěkný výstup některou z Tatranských stěn.

Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Do Jeseníků se vrátil sníh a to je dobře. Ve Sviním dole se bude lyžovat ještě v květnu.

Po dlouhé době jsem se ukázal doma. Celé velikonoce jsem byl s našima na chalupě. Počasí sice nic moc, sněhu málo, ale zato jádla bylo hodně a taky se pěkně spalo a četlo. :-)

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Na to, že hlásili na celý víkend teplo a déšť, že jsem zapomněl rukavice, cepíny, náhradní pásy a nové pásy se nám podařilo nanýtovat naopak, se víkend celkem vydařil. V sobotu se šlo v bílé tmě do Dračího sedla a uskutečnil se pokus o dobytí Lúčného, ale … no, naštěstí s námi nic nespadlo. Tečka. Večer pak začalo pršet a skoro jsem záviděl těm, kteří odjížděli domů. Ale jak už to tak bývá, vše se nám mělo vrátit. V neděli jdeme na Rysy. Sluníčko se střídá s mlhou a je teplo jak v létě. Nikde nikdo. Prázdná dolina. Nobody. Sedíme před Viktorovou chatou a je tady zase ta bílá tma, ve které se člověk úplně ztratí, natož aby ještě lyžoval. Ale naštěstí jdeme dál. Pár metrů nad chatou se vynořujeme z moře a je to. Kdo nezná, těžko pochopí. Nepamatuji, že bych se kdy začátkem března opaloval v krátkém rukávu na vrcholu Rysů. Sjezd pod Váhu je úžasný. Zastavujeme u Viktora, který se mezitím objevil na chatě. Sedíme před vchodem, povídáme, sluníčko, pivo, nikde ani živáčka. Nikomu se nechce dolů.

Večer bylo ve městě tak pěkné světlo, že jsem neodolal a se západem slunce jsem vyrazil ven - s foťákem jsem se fláklal kolem kolejí a Ameriky.

Aneb jak jde život u Malé Ameriky U Malé Ameriky stojí modrý vagón. Přistavili ho tam před několika měsíci. Hned jsem si ho tehdy všimnul. Cestou do práce musím projít těsně kolem něj. Od začátku byl takový smutný a zapomenutý. Vagóny se obvykle objeví, postojí a za pár dní jsou fuč. Jen na tady ten jeden pan vrchní výhybkář pozapomněl. Sem tam jsem do něj nakukoval. Zdálo se mi, že se v něm každým dnem něco mění - rozbité okno, sklopené sedadlo, zatažená záclona, otevřené okno, pohozené hadry. Včera jsem na to přišel. Kouknu úplně automaticky do jednoho z oken a …. dívám se do zad nějaké postavě. Pěkně jsem se vyděsil. Vagón má nájemníka. Dnes ráno jsem postavičku z vagónu viděl znovu - zachumlanou do hadrů v jednom z kupé. Inu, to je život.