Modrý Pavouček

Ráno chumelilo a chumelilo a chumelilo …. letos první pořádná sněhová nadílka v Brně. Počasí jak stvořené pro klub “Schizorgu”. Mára ale odjel někam do Beskyd a nikdo jiný mě nenapadl. S Martinem jsme se podívali do Dolních Kounic na klášter a polorozbořenou katedrálu Rosa Coeli. Vše bylo ale zamčené a nikde nikdo. Mára by ze mě měl opravdu radost - bez mapy, bez jasného plánu kam chci dojít a napůl promočený jsem se sám vydal v husté chumelenici z Dolních Kounic směrem, kterým jsem tušil Brno. Díky tomu, že jsem neměl jasný cíl, nemůžu říct, že jsem bloudil. Nicméně, v bílé tmě jsem se motal po polích bez jakékoliv představy kde jsem a kterým směrem jdu. Po nějaké době se přede mnou uprostřed pole vynořil chlapík se psem. Vypadal stejně překvapeně jako já. Pokecali jsme a nasměroval mě k nejbližší silnici.

Projel jsem se lanovkou, vylezl jsem po kládách, obešel celý pavilón po kolejích pro jeřáb a šel domů. Nic moc veletrh. Lepší jet ven na hory.

Další podzimní víkend v Beskydech. Tentokrát na naší chalupě na Ostrém. Pršelo, mlžilo, sněžilo, podzim jak má být.

Na nejhezčí horu v Beskydech - na Kněhyni, je zákaz vstupu. Další ze zákazů, který nikdy nebudu dodržovat. Na Kněhyni se chodí odjakživa. Parchanti to jsou.

Přšla zima, déšť a na horách i sníh, Nikdo na víkend nikam nejel a tak jsem se vydal na malý výlet po židovských památkách. Nejdříve jsem na ranní radu Martina vyrazil do Třebíče navštívit židovskou část města. Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Připadal jsem si tam jako v opravdových Stínadlech. Jde o jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. Jednou dobou zde žilo více než 1200 obyvatel, kteří měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Z Třebíče jsem vyrazil ječtě dál na západ a podíval se do Jemnice a Police.

Po dvou letech jsem se konečně podíval na Roháče a taky do mé oblíbené Prosecké doliny v Chočských vrších. A taky na Strečno, na starý hrad, ze kterého je úžasný rozhled (pokud se člověk nebojí :-))))

Podle všeho se Stoupovi s Jankem po nějakých dvaceti letech povedlo první opakování cesty Aleluja na Rorejsech. Trošku jsem se kolem nich motal s foťákem. Když jsem viděl co lezou, byl jsem moc rád, že visím na své statice uvázané nahoře o strom … ale přežili to. Aleluja, VI/A0!, J. Beneš, P. Vlček 1979

Týden jsme se s kolegy z práce proháněli na jachtě mezi ostrovy poblíž Šibeniku.

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo - podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě. Vše je zarostlé a některé náhrobní desky jsou posunuté nebo popraskané. Brodím se tak hustou vysokou trávou, v ruce foťák, koukám všude jen ne pod nohy, a najednou krok do prázdna….

Tak jsme s Tomáškem vyrazili za odpoledním lezením. I přes to, že neustále zdržoval (např. musel mě zavést domů pro věci, které jsem neměl s sebou nebo mě musel vést až do Líšně vyzvednout auto, …), dorazili jsme do Krasu před pátou. Oba jsme doma zapomněli maglajz a po dešti bylo trošku vlhko. To nás ale nemohlo rozhodit a pro lezení jsme schválně vybrali nejoklouzanější cesty na Hřebenáč. A šlo to celkem pěkně. Slyšíš Zobčo?